JAK JSME PŘEŽILI Uveřejňuje výňatky z publikace "Jak jsme přežili", kterou vydalo Židovské historické muzeum v Jugoslávii. Našemu časopisu je laskavě poskytl pan Yechiel Bar-Chaim z The American Jewish JOINT Distribution Committee.  ITALSKO-ALBÁNKSKÁ A NĚMECKÁ OKUPACE V KOSOVU Rebeka-Beka Hara:  Z Prištiny do Bergen-Belsenu O židovské obci v Prištině, z níž byli 14. května 1944 všichni Židé odvezeni do koncentračního tábora Bergen-Belsen. …Po italské kapitulaci následovalo masivní bombardování a příjezd Němců. Můj otec sehnal náklaďák a utekli jsme to Skadaru, kde jsme se skrývali u nějakých křesťanů. Poté nás začali vydírat Albánci, snažili se z nás dostat zlato, tak jsme se rozhodli vrátit se do Prištiny. O měsíc později jsme však všichni, co jsme byli v Prištině, byli chyceni. Žili jsme na ulici Krále Aleksandra číslo 60. Bylo deset hodin večer, když pro nás přijeli s nákladními auty. Nedovolili nám nic si s sebou vzít, ani si na sebe nic obléknout. Bitím nás donutili nasednou na náklaďák. Moje maminka na sobě měla jenom noční košili a já jsem po sněhu, který v Prištině v dubnu 1944 padal, šlapala bosá. Z mé rodiny jsme v tu chvíli byli pohromadě já, můj tatínek, maminka a bratr Manojlo. V naší skupině bylo asi 300 dalších Židů z Prištiny. Do baráku, do nějž nás přivezli, to nebylo daleko. Oni pak hned pospíchali dál, projížděli celé město a shromažďovali všechny zbylé Židy, které pak přivezli do našeho baráku. Albánec v uniformě SS nám hrozil, že nás podřeže a obral nás o všechny šperky; přicházeli i další, různé typy lidí a obírali nás. Někteří brali jen prsteny, jiní náramky. Vyhodila jsem svoje náramkové hodinky z okna, aby mi je nevzali. Prohledali nás po těle a sebrali nám úplně všechno… …Shromáždili nás večer 14. května 1944 a následujícího rána nás naložili do dobytčáků. To byl začátek naší cesty, která trvala celý měsíc. První naší zastávkou byl tábor Zemun v Sajmiste (Dobrá půda), kde jsme strávili několik dní. V Sajmiste jsme trpěli takovým hladem, že můj bratr vzal moje náušnice a snažil se je vyměnit za kousek chleba. Měla jsem je od svých čtyř let. Nikdo si jich nevšiml, protože byly zakryté vlasy a tak mi je nesebrali. Sundala jsem si je teprve před několika lety v Torontu, když jsem šla k lékaři. Tenkrát v táboře neměl nikdo žádný chléb, který by mohl za náušnice vyměnit. Během cesty jsme dostali tubu s něčím, co vypadalo jako otruby a čeho jsme každý dostali dvě lžíce. Pak jsme zastavili v Maďarsku, kde naložili další Židy. Když jsme dorazili k cíli, neměli jsme už vůbec tušení, kde jsme. Slyšeli jsme němčinu. Když jsme začali vystupovat, Němci kteří nevěděli co nebo kdo jsme, byli konsternováni naším strašným vzhledem, byli jsme tak zubožení. Mysleli si, že jsme cikáni, ale zarážela je naše bílá pleť. Židé z Holandska a jiných zemí přijížděli s kufry a dobře oblečení. Tak jsme se ocitli v Bergen-Belsenu…

V Bergen-Belsenu jsem zůstala celý rok, od 15. května 1944, kdy jsme opustili Prištinu, do 15. května 1945, kdy jsme byli osvobozeni. My, Jugoslávci, jsme tam pak zůstali až do 29. srpna, kdy nás konečně propustili, neboť dřív nám nedovolili odejít kvůli terstské krizi.  Moje matka nemusela chodit na práci, ale musela se účastnit nástupů, které byly nekonečné, protože nikdy nesouhlasily seznamy s nastoupeným počtem, takže nás donekonečna přepočítávali. Bez přestání zabíjeli, lidé umírali i jinak, a tak vždycky někdo chyběl a oni si mysleli, že utekl. Utéct bylo ale nemožné, o tom jsme se přesvědčili, když jsme chodili do lesa sbírat dříví - vždy jsme byli obklopeni pěti nebo šesti hlídacími psy.  Měsíc před svou kapitulací si Němci počínali jako rozumu zbavení. Dny a noci nám splývaly dohromady. Němci pochopili, že válka se blíží ke konci a chtěli vyklidit tábor, zapálit baráky, zamést všechny stopy. Čekali jsme na smrt. Když nám nad hlavou přelétala spojenecká letadla, museli jsme zůstat v ubikacích. Modlili jsme se, aby na nás spadla bomba a všechno to ukončila, protože už jsme nemohli vydržet hlad, nemoci, mučení… …Nejhorší byl pro mě ten den, kdy zemřela maminka. Bylo jí teprve 54 let, byla shrbená, kost a kůže - i já jsem vážila jen 24 kilogramů. Viděla jsem, jak otevřela oči a volala jsem na ni "mami, mami", ale ona nevydala ani hlásku. Byla jsem tak nemocná, že jsem nemohla chodit. Měli jsme něco jako prostěradlo, do kterého jsme ji zabalili a já jsem ani nebyla schopna jít se s ní rozloučit. Moje kamarádka přišla, a když viděla, že všichni ostatní odešli a já jsem zůstala sama v baráku, bez síly, neschopná dojít k vlaku, vzala mě do náruče a donesla k cestě. Doufala, že si mě někdo všimne a donese mě k vlaku. Nemohla zůstat se mnou, protože sama měla nemocného otce. Jenže všichni na mě šlapali a nikdo se po mně ani neohlédl. Když všichni odešli, vrátila se moje kamarádka, aby se podívala, jak to se mnou dopadlo a našla mě tam, kde mě nechala. Prosila jsem ji, aby mě donesla zpátky do baráku, ale ona se bála, že Němci baráky zapálí, než z tábora odejdou a tak odmítla. Bez ustání jsem na ni naléhala, aby mě do baráku vrátila - bylo mi jedno, jestli jej Němci zapálí, až konečně svolila. Za dva dny přijeli Němci s náklaďákem a naložili na něj živé i mrtvé. Dovezli nás k vlaku, který tam ještě stále stál. Byl ale přeplněný a tak jsme zůstali na náklaďáku. Byla jsem tak nemocná, že jsem ani nevnímala, kolik času uběhlo. Pak jsem z náklaďáku viděla odhozené pušky a utíkající Němce. Plazila jsem se společně s jednou ženou, až jsme dolezly s nějakému domu, kde jsme prosily: "Brot, Brot". Domácí se nás ptali, kdo jsme. Nevěděly jsme, co říct a považovali jsme za nejlepší říct, že jsme Maďarky. Pustili na nás psy... Přeložila Kateřina Jelínková