| Mezi mořem a pískem Bylo to v létě 1955. Naši sousedé se už přestěhovali do nového domku u moře na místo, které se dnes jmenuje Afridar. My jsme stále ještě obývali dřevěný domek. Byla sobota a synek našich bývalých sousedů, kteří nadále zůstávali našimi dobrými přáteli, měl slavit své třetí narozeniny. Upekla jsem pravou českou bábovku, což byla v té době v Izraeli ještě neznámá pochoutka, a Petr vykouzlil svýma šikovnýma rukama z kousku dřeva a dvou koleček koloběžku. Děti, vymydlené a nažehlené, nedočkavě postávaly u dveří a zvenčí se ozývalo naléhavé troubení auta dalších přátel, kteří také byli pozváni na odpolední svačinu. V kabině auta mohli sedět jen dva lidé, tak se Petr posadil k řidiči Josefovi a my dvě mámy a čtyři děti jsme se usadily v zadní části vozu. Asfaltových silnic bylo málo a velký kus cesty si auto razilo pískem, který vířil na všechny strany a pronikal nám do očí. Úzkou silnici v jednom místě lemoval pomerančový háj, který krásně voněl, pak přišla křižovatka a pak zase písek a zase písek kam oko dohlédlo. Nakonec jsme šťastně dorazili na místo. Tvořila ho řada malých domků, které vypadaly, jakoby sem zabloudily z nějakého většího města. Však také byly začátkem pěkného městečka, které zde o mnoho let později vyrostlo. Děti se radovaly z nachystaných dobrot. Jídlo bylo v té době vzácné, čokoláda a zmrzlina patřily pouze ke slavnostním pochoutkám. Také moje bábovka rychle zmizela. Bylo horko, a tak se po svačině děti rychle svlékly a využily dobrodiní hydrantu. Na zahradě, která tehdy vlastně ještě žádnou zahradou nebyla, za velkého jásotu a křiku skákaly a cákaly, ale po chvíli se utišily a z mokrého písku začaly stavět zámky, domy a mosty a volaly nás dospělé, aby mohly předvést své dílo. |
Byla jsem překvapená symbolikou jejich počínání: jako by instinktivně pochopily, že ten písek čeká na lidské ruce, které na něm vybudují něco dobrého a užitečného. Sice jsem si uvědomovala, že takto si hrají děti na celém světě, ale v tu chvíli vyznívalo "stavitelské úsilí" našich dětí jako příslib do budoucnosti… Slunce jako velká rudá koule zapadalo do moře, zvedl se příjemný vánek a my, hrstka lidí mezi mořem a pískem, jsme byli uchváceni silou okamžiku. Začalo se rychle stmívat, a tak jsme se spěšně loučili, abychom ještě kus cesty stihli za světla. Vraceli jsme se stejnou cestou: písek, pomerančový háj, křižovatka - a tu náhle hrozný rámus, ta ta ta ta, jako by nám postupně praskly všechny pneumatiky. Instinktivně jsme zvedli nohy. Zdálo se nám, že po podlaze se plazí oheň. Vůz sebou trhl, ale stále rychle uháněl kupředu. Co to bylo? Vyděšeně jsme se dívali jeden na druhého. Až později jsme se dozvěděli, že jsme se stali terčem jednoho z prvních teroristických útoků arabské skupiny nazývající se FADAJUN. Krásné odpoledne ustoupilo kamsi do neznáma. Celá noc duněla výstřely, rachotem vojenských vozů, výbuchem u vodní nádrže, kterou se teroristé snažili zničit. Nikdo z nás nešel spát. Naslouchali jsme zvukům noci, upírali oči do tmy a konejšili vyděšené děti… Eva Erbenová |