DŽEJÁREM SNADNO A RYCHLE aneb ŽIDÉ V JAPONSKU

MOŠI MOŠI... ozval se mile šišlavý ženský hlas v telefonu a já si v první chvíli nebyl jistý, kam jsem se to dovolal. Měkkou angličtinou jsem však byl ujištěn, že budu okamžitě přepojen. Vzápětí mi už manažer Jewish Community of Japan vysvětloval, jak se nejsnáze dostanu až do jejich synagogy.

A tak jsem nasedl na JR - Japan Railways a uháněl jsem Tokiem ze Shinjuku do stanice Shibuya. Je to rychlé, pohodlné a čisté, protože státní. (Sic!) Pak ještě kousek busem a jsem na místě. Ale ouha! Na obzoru vlajka slovenská, protože česká jen splihle visí. Češi v pátek odpoledne nepremávajú, tak zvoním na protilehlou část bývalé československé ambasády. MOŠI MOŠI... už mě nezaskočilo místní HALÓ HALÓ. "Dobrý děň, něhovorím po slovensky, kenájhelpjů?" ozvalo se z reproduktorku pod zvonkem. V zápětí mi otvírá usměvavá šikmookatá recepční.

Když jsem po chvíli konečně zvonil u vstupu do neuvěřitelné budovy, otvíral mi poněkud nedůvěřivý šámes. Na Japonce zrovna nevypadal, spíše mi připadl jako můj dávný známý z Holečkovy vily, co bývala dříve vietnamská ambasáda.

Mezuzu, krásnou, jsem našel, pak jsem chvíli postával před vitrínou s upomínkovými předměty. Jako Cardo v Jeruzalémě nebo v Maislovce. Za pultem se ale na mne usmívala růžolící blondýna.

Za minutku mi už ve své pracovně vysvětloval generální manažer Tomer A. Peer, jak žijí Židé v Japonsku.

Komodor Matthew Perry v roce 1853 otevřel svými vojenskými úspěchy na moři Japonsko západnímu světu. Od té doby Japonsko, ač neochotně a zvolna, bylo nuceno činit stále větší ústupky zejména USA a Velké Británii.

Traduje se, že prvním židovským osadníkem v novodobých japonských dějinách byl Aleksander Marks, který přijel do Yokohamy v roce 1861. V 60. letech 19. stol. žilo v tomto městě 50 židovských rodin z Polska, USA a Anglie. O 40 let později již existovaly dvě velké komunity; sefardská v Kobe a ruských Aškenazim v Nagasaki.

Zásadní zvrat v židovsko-japonských vztazích nastal po vítězství Japonska ve válce s Ruskem roce 1904. Japonskou armádu totiž pomáhal financovat 200 miliony USD americký bankéř Jacob Schiff. Jako hrdina byl přijat japonským císařem a náhle se tak Židům dostalo od Japonců velké a neustálé pozornosti. Paralely z tradičních zemí diaspory ovšem platí i pro tuto ostrovní říši. V průběhu dalšího století se často nálada v japonské společnosti obracela proti místnímu Židovstvu. Naštěstí nikdy nedošlo k takovým tragédiím, jako na starém kontinentě.

Další velká přistěhovalecká vlna následovala v letech 1905 a 1917 v důsledku událostí v Rusku. Nejsilnější migraci pochopitelně vyvolal nástup Hitlera k moci a 2. světová válka. Málo se ví o tom, že po okupaci Číny Japonskem v r.1930 mnoho šanghajských Židů přišlo do Japonska, varováni samotnými Japonci před tajným vyhlazovacím plánem Gestapa. Počátkem 30. let žilo v Šanghaji 18 000 Židů.

Pozoruhodné je také vydání 5000 japonských tranzitních víz japonským generálním konzulem Senpo Sugiharou v litevském Kovnu roku 1941. Šoa tak přežila jediná východoevropská ješiva - Mir Ješiva. Sám Sugihara však byl zastřelen.

Známá je konverze některých významných japonských osobností k judaismu (Secuzo Kocudži, 1899-1973). Velkým přítelem japonského židovstva je princ Mikasa, mladší bratr někdejšího císaře Hirohita, jenž se před několika lety účastnil Sederu v tokijském židovském centru a při čtení pasáže Haggady se blýskl perfektní hebrejštinou.

V současné době žije ve 120milionovém Japonsku více než 1 000 organizovaných Židů. Jsou soustředěni kolem synagog v Kobe a zejména kolem nového Jewish Community Center se synagogou, mikve, společenskými prostorami, knihovnou, bazénem, prodejnou liturgických předmětů atd. v centru Tokia. Sefardi v Kobe v současné době, alespoň co mi je známo, nemají rabína, udržují ale minjan a jejich synagoga je nádherná. V Tokiu sídlí konzervativní rabín Elliott M. Marmor, jenž přišel do Japonska z USA spolu se svou manželkou a úřad zastává zhruba 6 let.

S panem rabínem jsem se setkal několikrát a vždy se mi ochotně věnoval, ačkoliv má nabitý program - kromě tradičních povinností rabínských také vede různé edukační programy, učí v nedělní židovské škole a navštěvuje židovské rodiny po celém Japonsku.

Zúčastnil jsem se Šacharit. Manažer mo sice s omluvou řekl, že přijde nejspíše málo lidí, synagoga v patře však byla slušně zaplněná. Tradiční uspořádání. Ženy seděly vpravo, místnost nedůsledně rozděloval prostý paraván na kolečkách, dřevěný rám potažený šedobílou látkou. Po mé levici "lajnoval", jak by řekl Achab, mladý čekatel na konverzi. Z mužů jediný neoblékl tales. Nebýt jeho vysoké postavy, řekl bych, že je to Japonec. Celá bohoslužba probíhala rutinně, kantor měl aškenázskou výslovnost, trochu však odlišnou od ostatních. Jestli si to mohu dovolit posoudit, tak ale všichni vyslovovali spíše západním způsobem, tedy zhruba asi tak, jak to bylo dříve obvyklé v tradičních obcích u nás.

Náhle se stalo něco nečekaného: Jedna starší dáma, jako vystřižená z Nippon Times, se začala kupodivu nikoli japonsky, ale směsicí angličtiny a ivrit hlasitě rozčilovat. Posléze hudrovala i směrem k rebemu, který rychle přešel k pultíku a kantor začal horečně listovat vším možným. Prostě na něco zapomněli a vážená členka obce si toho povšimla. Když se situace uklidnila, o vzrušení se staraly dětičky, kterým bylo úplně jedno, na které straně mají vyhrazené místo.

Až na ten incident ale panovala velmi důstojná atmosféra, prostředí příjemné oku i nosu (dřevěný mobiliář příjemně voněl). Parochet stejné modře jako u nás, Áron ha-Kodejš ozdobený znameními zvěrokruhu, sluneční paprsky, filtrované větvemi stromů Evropanům neznámých, rozptýleně pronikají poněkud úzkými okny. Za nimi v dálce šedé panoráma železobetonového Babylónu lidských osudů.

Vykročil jsem, překvapen, že docela nerad, do jiného světa. Do světa, v němž jsem se měl zúčastnit dvaadvaceti představení Verdiho Aidy.

Ačkoliv jsem tehdy z templu odcházel zazpívat si na jevišti vedle samotného José Cury (kolegyně ve sboru omdlévaly, když zapěl "Celeste Aida"), z celého měsíčního turné se mi nejvíc vrací právě chvíle u japonských Židů.

Pokud přijdete v dubnu do Bejt Simcha na mé vyprávění o japonských Židech, možná se mi podaří předat Vám něco ze zvláštního a vzrušujícího pocitu z té hluboké rozdílnosti a současně podivuhodné symbiózy obou světů. Řeč bude také o Gijuru, konverzi, k níž přistupuje tokijská komunita v čele s konzervativním rabínem překvapivým způsobem, o Maccabi v Japonsku, o praktikování kašrutu, o asimilaci.

Michal Foršt

foto autor