Svého druhu názor na život
MUDr. Jana Čermáková byla tak laskavá, že zapůjčila redakci Maskilu rukopis pamětí své babičky, středoškolské profesorky českého a německého jazyka, paní PhDr. Zdeňky Čermákové, rozené Kosové. Dříve než vám z těchto, podle našeho názoru, zajímavých a krásným, kultivovaným jazykem psaných vzpomínek na život v meziválečném Československu, období druhé světové války i léta poválečná, předložíme několik ukázek, poprosili jsme vnučku autorky o krátký rozhovor.
Jano, můžeš, prosím tě, na úvod říct o babičce pár slov? Jak se na ni a na její vyprávění pamatuješ?
Babička se narodila v roce 1910, jako jedináček do klasické středostavovské židovské rodiny a jako milovanému, jedinému dítěti se jí dostalo všeho, co bylo dosažitelné a podle mínění rodiny prospěšné, tedy především vzdělání. Ovšem, pokud se pamatuji, téměř nikdy nám nevyprávěla o svém dětství a mládí a pokud o sobě vůbec mluvila, tak až o období po druhé světové válce, kdy už sama měla děti. Jednak byla poměrně uzavřená a pak, vzpomínat na dobu, která předcházela, pro ni zřejmě bylo příliš těžké a smutné, protože téměř všichni blízcí zemřeli. O to víc mě později překvapilo, že ty vzpomínky vůbec vznikly a že jsou navíc psány s humorem. Čili, to co vím o jejím dětství, je vlastně jen to, co napsala do svých pamětí.
Zdá se, že rodina ze které pocházela a ve které, v prostředí okresního města, prožila mládí, vedla neuvěřitelně bohatý kulturní a společenský i rodinný život...
Ano a řekla bych, že to zůstalo babiččiným velkým vzorem jednou pro vždy a že se o něco takového snažila i později, po válce, kdy už vládly zcela jiné poměry, které něčemu podobnému vůbec nepřály. Z rozvětvené rodiny přežil málokdo, jiné byly materiální podmínky a jiný byl zkrátka duch doby.
Věděli jste jako děti o tom, že je Židovka a co to vůbec znamená?
Ne, dlouho ne. Jedním z důvodů byl ovšem i fakt, že babička žila na Ostravsku, my v Praze, nevídali jsme se příliš často. Když jsme se sestrou byly trošku větší, snažila se spíš doplnit naše, v některých směrech útržkovité a zmatené vědomosti, například i o období druhé světové války. O židovství s námi poprvé mluvil tatínek, když nám bylo tak nějak kolem dvanácti let a nešlo to nijak do hloubky. Měly jsme spíš jen jakousi matnou představu o tom, že Židé za války trpěli a že tedy babička a skrze ni i její muž, náš dědeček, který Žid nebyl, měli v té době potíže.
Můžeš říct něco o svém dnešním vztahu k židovství? Nakolik ti to ještě něco říká nebo neříká a budeš-li ho chtít v nějaké podobě prezentovat dál, svým dětem?
Lidí, kteří neprožívají své židovství nábožensky, a přesto se s ním nějakým jiným způsobem identifikují, také není málo. Někteří ho chápou etnicky, jiní kulturně a tak dále...
Chápat židovství pouze nacionálně, brát Židy jako národ stejný jako dejme tomu Bulhary nebo kohokoli jiného, to se mi už vůbec nelíbí. Možná, že jsem naivní, ale já bych židovství nejraději viděla jako svého druhu názor na život, jako určité nadnárodní společenství, vzdělané a kulturní, s velkým vztahem k rodině a k tradicím. Pro mě je židovství dosud spojeno s evropskou kulturností a s představou intelektuální společnosti, která není na žádný národ vázaná. Já si nemůžu pomoct, ale mně se prostě představa Žida- traktoristy nebo zedníka, byť ve vlastní zemi, nezamlouvá.
Rozumím, viz známý nejkratší vtip - Žid horníkem... Ale realita je už dnes asi přece jen jiná, zvlášť v Izraeli.
Ano, a právě proto mě židovství zajímá spíš jako kulturní fenomén, který představovalo v minulosti. Můj vztah k němu je zkrátka směsí obdivu a nostalgie k něčemu, co se mě osobně zase až tak nedotýká.
ptala se Irena Dousková
foto z rodinného alba