Nenávratně ztracený ráj

Vzpomínky PhDr. Zdeňky Čermákové

I. Maminka

Konečně se dostávám k mamince. Byla o rok starší než strýc, vyrůstala v prostředí, které jsem již charakterizovala. Maminka byla hezká a to nejen podle fotografií z mládí, které jsem poznala, ale i v mých vzpomínkách. O svém dětství mi někdy vypravovala, dominovala tu velká povodeň, kterou zřejmě velmi prožívala. Z Poštovské ulice, kde bydleli, to viděla z první ruky. Dále to byly procházky s Francouzkou Mlle. Voisin, z té doby měla maminka tak ráda starou Prahu.

Sebekriticky hovořila o svých neúspěších ve škole. Pamatuji se, že na otázku, které plodiny rodí země, odpověděla maminka, že jsou to škubánky. Vysvědčení maminčina se nezachovala. Chodila do německé školy, jak to bylo zvykem v židovských pražských rodinách, doma se snad mluvilo česky. Hmotně se jim dařilo asi dobře, poněvadž vedle kuchařky a posluhovačky to byla zmíněná Francouzka, pak hodiny klavíru - z not, které maminka z dob svého mládí měla, to byly hlavně populární valčíky, např. Waldteuffel, výtahy z operet a podobně. I kdyby maminka nějaké ty hudební sklony měla, určitě nic z nich nezbylo v manželství. Tatínkovy citlivé uši nesnášely mou hru na klavír, a to jsem hrála podstatně lépe, tím méně maminčinu.

Ze vzpomínek maminčiných jsem si nikdy neuměla utvořit představu jejich rodinného života. Životním stylem se zřejmě snažili přizpůsobit středostavovským židovským rodinám, ale takové to rodinné teplo, resp. zásada "rodina především", jak tomu bylo zvykem právě v těchto rodinách, tam nebylo. V létě se jezdilo na letní byt, pamatuji se na jména Dobřichovice, Všenory, později Jánské Lázně v Krkonoších, kde byla maminka se mnou, s tatínkem a se svými rodiči již jako vdaná a opakovaně bydleli ve vile Edelweiss. Snad chodili i v neděli na procházku, často jsem slyšela vyprávění o návštěvě nějaké zoologické zahrady, kde strýc Ota dráždil opici a ona mu sežrala nový slaměný klobouk.

Maminka byla brzy zaměstnána jednak dozorem nad domácností, jednak dozorem v babiččině obchodě. Taky navštěvovala nějaké kuchařské kursy, takže když se vdala, nebyla rozhodně takový kuchařský ignorant jako já. Taky navštěvovala taneční hodiny, četla německé knihy spisovatelek pro dívky, jako Heinburgovou, Marlittovou, ale měla velice ráda rakouské autory Anzengrubra a Ganghofera, a to hlavně jejich pěkné líčení přírody. Maminčinou láskou vedle procházek starou Prahou byla příroda, květiny a v tom se v manželství plně vyžívala.

Maminka jistě nevěděla ve svých mladých letech, kam patří. Nevěděly to tehdy mladé dívky vůbec, babička byla velmi loajální ctitelkou "císaře pána a jeho rodiny", takže když v r. 1918 vznikla republika a z výkladů zmizely obrázky císaře Františka Josefa a císaře Karla s jeho vlasatou Zitou a houfem potomků a babička viděla radost tatínkovu z osamostatnění národa, nerada obrázek císařské rodiny schovala s připomínkou, že ještě rádi budeme na jejich dobu vzpomínat.

 Maminka s pýchou říkávala, že si své věno vydělala, to myslela svou prací v babiččině obchodě, kde měly tehdy náročné zákaznictvo hlavně z židovských kruhů. Je skoro

nepochopitelné, že tento zapadlý obchůdek, stále existující v Karlově ulici, kupoval modely ve Vídni, kam vždy maminka s babičkou na jaře a na podzim jezdily. Maminka prý měla hodně ctitelů, byla hezká a bohatá, ale byla držena zkrátka. Vím jen o jedné velké lásce, byla to prázdninová známost z Jánských Lázní, nějaký obchodník nebo dokonce továrník ze Lvova. Měli jsem doma vyřezávanou krabičku ze Zakopaného, byla od něho. Ale pak už se neozval a maminka si tuto zhrzenou lásku skoro "hýčkala", ale hlavní věc, že od té doby nemohla přijít na jméno Polákům, takže jejich věrolomnost v r. 1938 maminku znovu "utvrdila" v jejím názoru na ně.

Zajímavé je, že maminka se netoužila provdat za obchodníka, ale naopak chtěla někoho "pod penzí" a nejraději od železnice, lákal ji totiž režijní lístek. A tak když se její přítelkyně měla provdat za železničního úředníka p. Kopeckého, byla maminka pozvána na svatbu, kde měla mít za společníka ženichova přítele. Ten v poslední chvíli odřekl a ženich potkal v Praze tatínka, radostně se ho zmocnil, slyšela jsem vyprávět, jaké byly potíže se sháněním vhodného oblečení, už nevím byla-li to uniforma nebo civil.

Tatínek byl výborný společník, fešák, Tomáš v drobnějším vydání. Tehdy byl otec už, myslím, v Nymburce jako c.k. adjunkt u dráhy a tak začaly nějaké ty schůzky v Praze, pozdravy ze služebních cest, a když maminka jela na jaře do Vídně s babičkou pro modely, tatínek jakoby náhodou ten vlak doprovázel, ve Vídni si dali schůzku v Prátru, a jak tatínek vypravoval, bez jakéhokoliv úmyslu dal mamince pusu, načež ona prý řekla:

"Tak teď jsme zasnoubeni," a táhla ho k babičce. Asi to tak nebylo, ale svatba byla pak v srpnu, v hotelu Bristol v Dlouhé ulici v Praze.