Moje chucpe
Chucpe - co je to vlastně chucpe? Chucpe je když ....
Nechci Vás uvádět do rozpaků a tak vám dám příklad, průpovídku o soudci, který se ptá přísedícího, co to používá v obhajobě obviněný pan Icik Moric za divné slovo, co to znamená? Přísedící, vzdělaný člověk ho informuje, že to je něco jako drzost. Icik se ohradí a vysvětluje na svoji obhajobu, že drzost by to byla, kdyby svoji Sáru nachytal "in flagranti" s panem prokuristou, ale když mu tato řekne, aby se šel podívat, jak to má vypadat a něco se přiučil, tak to už není drzost, to je mnohem víc, to je chucpe...
Moje chucpe není na takovém stupni, ale přesto si myslím, že do toho významu slova přece jen zapadá.
Vezmu-li v úvahu, že dříve čtyřicetiletého oslovovali ctihodný kmete a usuzuji-li, dle tohoto oslovení, byl bych pomalu dvojnásobný kmet. A přesto jsem se vetřel do party bezvadných lidí a chodím s nimi nejen hrát (spíš jako statista) volejbal, ale potom i do hospody (a to je veledůležitá náležitost), opravňuje mne to k tomuto přesvědčení. Snad mně trochu omlouvá, že ač jsem se narodil v typické pražské židovské rodině, měl jsem o čtyři roky staršího bratra Adu, jediného mého sourozence, který ve mně už od mých prvních krůčků pěstoval sportovního ducha.
Bydleli jsme v Karlíně, v činžáku pana Hausmanna, hned vedle domu stavitele pana Nekvasila, kterýžto dům sousedil s hospodou. Ta stála na rohu slepé ulice, na jejímž konci bylo jedno z námi hojně navštěvovaných kin. (Televize tehdá ještě nebyla a když se u nás objevila první krystalka - to je průkopník radia , tak to byla veliká událost). Druhé kino, námi hojně navštěvované, byl "Poncák" ,kino Ponec hned nad "Hrabovkou" pod viaduktem za Husovou třídou. Z kina Sokol v karlínské sokolovně jsme o přestávce stačili ještě dojít domů na nějakou dobrotu a než stačil operátor připravit k dalšímu promítání druhý díl filmu, byli jsme zpět. Na druhou stranu od našeho baráku v tehdejší Žižkově ulici (za války přejmenované na Olomouckou - nyní Pernerova) je ulice Vítkova. Ta pro nás kluky byla eldorádem. Nejen tím, že tam měl pan Fröhlich garáže, že tam paní Stranská měla hokynářství a mandl, kam nás máma posílala někdy třeba i v neděli pro to, co zapomněla koupit a neměla doma, ale i tím, že jakmile byla nějaká příležitost, tak se tam jistě něco hrálo. Třeba s tenisákem hlavičky... Dále tam byla také Karlínská synagoga, ve které sloužil náš rabín, pan Dr. Isidor Hirsch. S rabínem Hirschem i jeho paní se naše rodina znala a také jsem k němu ve škole v Havlíčkové ulici chodil na náboženství. To pro nás byla hodina, kdy jsme dělali různá alotria a tropili všelijaká šprťouchlata. Ze školy do poříčského parku, tehdá ještě skutečně park i s dětským hřištěm, to bylo coby kamenem dohodil. Přesto, abychom si vzdálenost na hřiště ještě zkrátili, často jsme přelézali vysoký litinový plot. To ovšem nesměl být na blízku hlídač, který ve většině městských parků býval.
Když jsem měl barmicve, dostal jsem kolo a dlouhé kalhoty. Jezdit na kole už jsem uměl, protože kamarádi (ač neradi) mi kolo půjčovali, ale jelikož jsem přes rám nedosáhl na pedály, musel jsem jezdit s nohou prostrčenou rámem. Invaliďák byl tehdy nezastavěný a sloužil armádě jako execírák. Také tam byly postavené fotbalové branky a když přijela pouť nebo cirkus, všechno se to odbývalo tam. U té strany blíže k Žižkaberku, čili vrchu Vítkovu, byla dragounská kasárna. Překážky pro koně byly i pro nás na kolech jako stvořené a tak jsme tam pořádali kdejakou "kroskántry" bez rozhodčích a cen.
pak na kole jel až do Řevnic, kam jsme jezdívali na letní byt. Tam jsme většinu času trávili na levém břehu Berounky, na plovárně kterou tehdy spravovali Rožánkovi. Na plovárně, která sestávala ze dvou řad kabin, volejbalového hřiště, travnatého pozemku a plovoucí plošiny s malým bazénkem pro děti a kde byly k dispozici "maňásky". To byla velice vratká dřevěná jedno nebo dvoumístná plavidla s pádlem (jako pro kajak). Časem jsem získal takovou zručnost, že jsem na něm jezdil i oblečený ve stoje. Na protějším břehu byla občanská plovárna, kde bývala místní honorace. Kolikrát se na těchto lodích odehrávaly mezi oběma břehy urputné boje, kdo koho "udělá". Většinu času jsem se ale dospělým pletl pod nohy na volejbalovém hřišti. Také jsme tam disponovali dvěma páry boxerských rukavic a pamatuji se, když tam jednou přijel bratranec Franta Kohn (později Franco Valta) a zkusil to s Adou. Ada se mu strefil do nosu a bylo po mači.
Také táta byl sportovně založený. Někdy s námi, přesto že byl invalida z první světové války, šel na výlet na Karlštejn nebo do Svatého Jana pod Skalou. Oblíbený výlet byl na Skalku u Mníšku, kde jsme v temní hospodě poobědvali venku a vůbec nám nevadilo, že nám na té zahradě dělaly společnost slepice.
Tak ten čas utíkal... Tátova výroba olejových barev pro akademické malíře se přestěhovala z Elišky Krásnohorské na Pelc Tyrolku a jelikož to bylo pod vídeňskou firmou Kaspar a spol., objevovali se u nás po "Anšlusu" první vyhnanci, rakouští Židé, kteří před Hitlerem a jeho hordami hledali spásu v Československé republice. Ada v té době už byl v učení u firmy Kussi. Tam se také učil Milan Kohn a Julek Ehrman. U Ehrmanů v Belgické ulici se scházeli Betarim. Prostřednictvím Betarim nás rodiče později vyexpedovali za hranice republiky, aby nás uchránili před fašisty.
Chodil jsem tenkrát do Roxy, do Makabi cvičit, na Hagibor hrát fotbal (jako žáček jsem chytal v brance), samozřejmě i plavat (původně v Klimentské ulici a pak v Axe, v létě na vojenské plovárně), v zimě jsem jezdil na lyže do Krkonoš a s Betarama na čundr, myslím, že jsem na tu štrapác co nás čekala, měl nějakou tu průpravu. Navíc k tomu ještě to mládí, těch mých tehdá 16 let. Nakonec jsme však do tehdejší britské Palestiny dorazili...
Abych se dostal k nějakému zdárnému konci. Myslím (a to mně vždy dělá potíže), že je na místě se za tu mojí chucpe omluvit, že té partě z Hakoach kazím věkový průměr. A pak také poděkovat touto cestou za trpělivost, kterou se mnou mají.
Viktor W.
foto z rodinného alba