V září loňského roku jsem jel do Skopje, abych navštívil tamní rómské tábory. Na okraji rómské čtvrti Sutu Orizeri stojí tábor, kde v polorozpadlých chatrčích žije 1260 rómských utečenců z Kosova. Kolem 240 z nich jsou děti mladší 5 let.

Všichni se shodují na tom, že makedonským Červeným křížem provozovaný, ale UNHCR (Úřad nejvyššího komisaře OSN pro uprchlíky) navržený a založený tábor, byl hned od začátku naplánován velmi špatně. Lidé z UNHCR věnovali spoustu času tomu, aby stvořili jednu velkou chybu.

Sanitární zařízení (latríny) je umístěno na vyvýšeném místě, a když byl tábor otevřen, byla přímo pod ním umístěna táborová kuchyně. Dokážete si jistě představit, co v těchto podmínkách znamená blízkost kuchyně a latrín. Když byla kuchyň přestěhována, její místo zaujalo několik tříd pro děti. Pod záštitou UNICEF navštěvuje část utečeneckých dětí tyto přeplněné chajdy. Na dvě směny se v nich jakžtakž daří zajistit vyučování 1. až 4. třídy. Třídy jsou rovněž umístěny v těsné blízkosti plechových chatrčí, v nichž uprchlíci žijí, takže vyučování je neustále narušováno táborovým ruchem, hudbou a podobně.

Dodávka vody funguje velmi špatně, jak mi bylo řečeno. Teplá voda teče jen nahodile. Cesty, po nichž se obyvatelé tábora neustále plouží sem a tam, nejsou vydlážděny, takže za deště se promění v potoky bahna. Vzhledem k sanitární situaci jsou stěny obydlí pokryty hejny hmyzu, který neustále sužuje jejich osazenstvo - scéna jako z hororu. Bylo by prý lepší celý tábor úplně srovnat se zemí, než se jej pokoušet opravit a desinfikovat.

Co k tomu dodat? Jedinými slušnými stavbami byly rozlehlé dřevěné baráky určené pro veřejné účely - věnoval je německý Červený kříž. Jak známo, Němci jsou ve stavbě podobných baráků velmi zruční, ale stejně je pro mně přítomnost těchto staveb vždy znovu šokem.

Z toho co jsem viděl, a co mi uprchlíci vyprávěli, je zřejmé, že nemají absolutně co na práci. Dva roky poté, co byli z Kosova vyhnáni vracejícími se Albánci, nemají žádnou perspektivu. Nemají kam jít, i když doufají v možnost odchodu do některé třetí země. (Později jsem se doslechl, že Kanada by snad mohla trochu pomoci a jeden přítel mi vyprávěl, že Sardínie je napůl vylidněná a mohlo by se o ní uvažovat jako o možném útočišti.)

Požádal jsem o možnost setkat se s některými rómskými muži. Jejich hořkost a nespokojenost neznaly mezí. Bylo těžké donutit je, aby mi zodpověděli jedinou otázku - jak bych, podle jejich názoru, mohl pomoci v otázce dalšího vzdělávání jejich dětí. Ředitel tábora mi řekl, že Rómové nemají zájem posílat své děti do školy. Verze, kterou jsem vyslechl od samotných uprchlíků, byla naprosto odlišná. Proklínali svůj osud a opakovali, že jejich jedinou nadějí je lepší budoucnost jejich dětí. Informovali mě, že děti od 4. třídy dál nenavštěvují školy v blízkém okolí z následujících důvodů:

* nemají vhodné oblečení, boty ani školní tašky

* nemají zajištěnu dopravu do školy

* místní děti je šikanují (zejména pokud jde o blízkou, převážně albánskou školu)

Následujícího dne jsem se sešel s Gregem Brownem z International Rescue Committee (Mezinárodní záchranný výbor), abych si zajistil jeho spolupráci. Nabídl jsem rovněž, že budeme financovat rozšíření reprodukčního zdravotního programu, vedeného ženami z místní rómské čtvrti. Podle předběžného průzkumu 73% žen z navštíveného tábora trpí pohlavně přenosnými chorobami.

A tak nezbývá než věřit, že navzdory neutěšené situaci v Makedonii i navzdory naprostému nezájmu příslušných autorit o rómské uprchlíky, se snad podaří alespoň na jednom místě udělat něco, co jim trochu ulehčí jejich úděl.

Přeložila Kateřina Jelínková

ilustrační foto Karel Cudlín

Uvedený text našemu časopisu laskavě poskytl pan Yechiel Bar-Chaim, zástupce The American Jewish JOINT Distribution Committee pro země bývalé Jugoslávie a Albánii.