Pesachovým "pořadem" nás provázela dvojice přátel, Azriel a Daniel. Azriel vytvořil před lety projekt Or Olam (Světlo světu), v jehož rámci se již několik let koná v himalájské Dharamsale Pesach pro Židy i pro ostatní spiritualitu hledající návštěvníky té oblasti. To na okraj, abyste pochopili, jak to přijde, že někteří lidé cestují po zeměkouli a "pořádají" na různých místech světa Pesachový Seder (a jiné židovské svátky). Vlastně ne úplně na okraj, stojí totiž za zmínku, že Azriel Cohen, potomek generace rabínů, který vyrostl v ortodoxním prostředí, se účastní řady projektů, jejichž druhým jménem je otevřenost a veliké úsilí o sepjetí a setkávání se Židů všech směrů. A tak ne náhodou se ocitl v synagoze Bejt Simcha. Po čtrnácti stupních jsme stoupali Sederem. Požehnali jsme Hospodinu nad prvním ze čtyř pohárů, myli jsme si ruce nejdříve bez požehnání, pak s požehnáním (hádejte proč), ochutnali hořké byliny a řešili otázku, proč právě macesy jsou symbolem Pesachu, a proč naše nakvašené já musí být obřadně (alespoň načas) odstraněno. 

Řešili jsme otázky "staré jako Pesach", zda Bůh rozdělil vody Rudého moře či to učinil Moše Rabejnu mocným gestem či to byla zásluha mladíka jménem Nachšon, který se s odvahou - i té je zapotřebí pro odchod z nesvobody - vrhnul do vod a teprve, když mu moře sahalo po ústa, realita se podvolila touze člověka a vody se rozdělily.

Připomněli jsme si, že se po vzoru Řeků při požitcích Sederu opíráme o jedno rámě, a že náš vzor blahobytu je dávno "ve psí", zatímco my se stále občas blaženě opíráme. A poučili jsme se, že při pojídání hořkých bylin se neopíráme, ale naopak truchlíme podobně jako na Jom Kipur. Schovali jsme si "na potom" afikoman, třeba i proto, abychom aspoň na chvilku věděli, co nás čeká (totiž afikoman ), a naslouchali, jak dva nejmladší z nás s půvabem četli Ma ništana. 

Při vyjmenovávání ran egyptských jsme si s citem pro jiné připomněli, že není svobody, aniž by někdo jiný trpěl. Trpké poznání. Po Hilelovu sendviči byla "na pořadu" večeře, vegetariánská večeře, večeře mnohotvárná a lahodná, večeře, kvůli níž nemusel být, pravda, nikdo usmrcen. Věřím, že i pro ty, kteří zádumčivě pohlédli na z´roa, kost s kouskem masa, ležící opuštěně na pulpitu, přispěla vegetariánská večeře k blahobytu Sederu. A pak jsme pokračovali s tou kouzelnou dvojicí - pěkně se doplňovali, že ano? - a proud času se vylil z koryta. Modlitba a zpěv spolu úzce souvisí, a jak víme, často se spojí, neboť oboje povznáší duši a hřeje srdce. Dlouhými nápěvy (nigunim) v duchu Rabi Šlomo Carlebacha, zcl (zecher cadik livrocho), jsme oblažovali svou duši a slavili svátek macesů. 

V pospolitosti jsme sdíleli víno (díky, Olegu!), pokrmy, otázky, odpovědi a čas. Jak já říkám, andělé létali synagogou napříč i napodél. Prorok Eliáš seděl chvíli vpravo v rohu.Pesach byl tento rok jiný než minulý rok, a přitom stejný jako ten minulý. Mnohé se řeklo, a mnohé zůstalo nevyřčeno. I to je tradice. Hořkostí nám náš svátek připomněl trápení světa a svou sladkostí dal na ně alespoň na chvilku zapomenout. Snad ulevil i těm, kdo již žijí v Erec Jisroel, v zemi, kam Moše Rabejnu vedl svůj lid. Spíš ne ... Ještě, že máme na vše dobrý recept, tenhle se jmenuje Dajenu.

Julius Müller
Foto: Michal Spevák