Jyl Lynn Felman je autorkou třech knih, profesorkou Brandeis University, právničkou a performační umělkyní. Přednášela či vystupovala na více než dvaceti univerzitách v USA, Kanadě a Austrálii. Zaměřuje se na studium ženské problematiky a postavení menšin v majoritní společnosti. Loni na podzim vedla rovněž kurz na pražské Karlově univerzitě. Během svého pražského působení navštívila i Bejt Simcha, kde přednesla část svého představení jednoho herce – autobiografické prózy If Only I´d Been Born a Kosher Chicken (Kdybych se jen narodila jako košer kuře), z níž přetiskujeme úryvek. Hlavním tématem tohoto díla, stejně jako úspěšné knihy Cravings (Touhy) je autorčin vztah k matce, dětství a dospívání v americké židovské rodině 50. a 60. let, vyrovnávání se s tradicí

Problém nebyl ani tak v tom, že moje matka zemřela, ale že zemřela, aniž by mě naučila dělat kuře. Kdybych uměla udělat kuře tak, jak to uměla ona, mohla bych ji mít stále u sebe. Alespoň si to tak představuji. V mé fantazii, kdykoliv chci mluvit s matkou, zajdu do košer řeznictví nebo – pokud spěchám – koupím mražené kuře Empire a peču je tak dlouho, až se moje matka objeví živá přede mnou. Vůně pečeného kuřete je tak silná, že cítím, že právě teď vstoupí do místnosti. Matka nás oba myla ve stejném kuchyňském dřezu. Jen nevím, kdo šel první na řadu – kuře nebo dítě? Nejdřív jsem na kuchyňské lince a dívám se, potom se šplouchám ve dřezu. Matka mne omývá stejně jako svoje šábesová kuřecí prsíčka. Pomalu a metodicky, jako kdyby se modlila, zvedá moji pravou ručičku; zvedá křídla kuřeti; a drhne výš a výš, až tam, kde se křídlo spojuje s tělem, paže s ramenem. Škube peří z čerstvě zabitého kuřete, prst po prstu se omývá. Jemně pokládá moji baculatou krátkou ručičku zpátky k tělu, které zůstává vzpřímené v tom velkém dřezu. Během toho pradávného očistného rituálu jsem nezvykle potichu. Mé ruce se automaticky natahují, věčně a navěky se budou vztahovat k ní......Za celý svůj život moje matka nepochopila, co to znamená zrodit vilde chaje, divoké zvíře. To pro mne bylo bolestným zklamáním. Než zemřela, neměla jsem nikdy možnost jí říct, že vést jako Mojžíš nebo Debora znamená riskovat hněv lidu. Být vilde chaje znamená žít věčně na hraně, dávat život v sázku. 

Nikdy jsem neměla možnost říct nahlas, že ji potřebuji. Smutek mé matky nad tím, co ze mně vyrostlo, je i mým nejhlubším zármutkem. Více než od kohokoliv jiného na světě jsem právě od ní chtěla, aby porozuměla, aby se nebála.
Ale tahle jednoduchá věc prostě nebyla možná, ona neznala jinou cestu. Někdy pozdě v noci, když cítím hněv svého lidu, říkám si, jestli neměla pravdu. Je lepší nebýt nikdy vidět ani slyšet? Knedlíček, co si jen plave v polévce? Někdy pozdě v noci, život na hraně, si říkám jestli moje matka neměla pravdu. Je lepší být prostě bubale, hodná židovská holčička, než vilde chaje? Vždy jsem milovala svoji matku a vím, že ona milovala mě. Mojí chybou bylo, že jsem se nikdy nenaučila dělat to její kuře. Od škubání po máčení, od nasolování po plnění nádivkou a odstraňování krve, jsme připoutáni k jazyku a společné historii. 

Od pravidel kašrutu po rituální omývání rukou. V mých představách se rodím jako košer kuře a matka mne drží, donekonečna mne omývá v kuchyňském dřezu. Když mi čistí křídla, říká, ať se vůbec neměním, že mě má ráda takovou, jaká jsem. V pátek odpoledne přicházejí všichni její šábesoví hosté podívat se na dítě, co se máčí ve dřezu. Štípají mě a pošťuchují, smějí se mému malinkatému zadečku. Jako košer kuře bych dostala šochetovo požehnání a byla bych naservírována na stříbrném podnose, obložená kousky kuglu, abych zůstala v teple. Kdybych se bývala narodila jako košer kuře a ne jako vilde chaje, nemusela bych zažít tu bolestnou separaci od své matky a svého lidu. Ke konci jejího života jsem matce omývala ruce a nohy. Nemohla mluvit, ale pustila mě k sobě tak blízko. Když jsem jí omývala nohy, uzavřely jsme tichý, křehký mír; ona – dokonalá balabusta a já, vilde chaje, zdroj veřejného pohoršení. Ale stále si představuji, že jsem se narodila jako košer kuře. Jsem usazená vždy pěkně uprostřed jejího šábesového stolu. Když zapaluje svíčky a zavírá oči, jsem už navždy tam, vedle své matky. A ona je navždy vedle své dcery. Jsme spolu, u šábesového stolu, bok po boku.

Překlad a foto z BS:
Kateřina Jelínková