Nenávratně ztracený ráj

Tatínek se narodil 19. listopadu 1881 v Pardubicích. To bylo tehdy babičce 39 a dědečkovi 43 let. Říká se, že děti starších rodičů bývají velmi nadané. V otcově případě tomu tak bylo, i když to bylo nadání jednostranné, ale zato opravdové a velké, které se z  
hmotných důvodů nemohlo rozvíjet tak, jak by si bylo zasloužilo. Ačkoli jsem si od dětství s tatínkem velmi dobře rozuměla, nevzpomínám si ani na jednu příhodu z dětství, o níž by mi byl vyprávěl, ani o rodinném životě u nich. Jak jsem se už dříve zmínila, lpěl velmi na své mamince, a i když to nikdy neřekl, měla jsem a mám pocit, že vůči dědečkovi měl jakési výhrady. Ze svých dvou bratří, třetího ani pořádně nepoznal, měl rozhodně raději Alfreda než Jindřicha.Kdy se začal otec učit hře na housle a u koho nevím, ale jako osmiletý chlapec vystupoval v Pardubicích na koncertech. Tedy zázračné dítě – ale nebylo na to a tak se tatínkovi dostalo vzdělání, které tehdy dávalo možnost slušného uplatnění v životě, a to hned po maturitě. Začal studovat na pardubické reálce. Ovšem hudba byla nadále v popředí jeho zájmu. Je zajímavé, že byl daleko úspěšnější v matematice a deskriptivě než například v dějepise, který jako předmět humanitní byl hudbě bližší než předměty technické. 

Dějepis prý mu zprotivil hlavně profesor, který byl velký antisemita, takže nakonec tatínek u maturity z dějepisu propadl a musel dělat reparát. Měl dokonalý jazykový projev ústní i písemný v jazyce českém i německém. Ovšem o literaturu také zájem neměl. Nepamatuji se, že bych ho viděla číst nějakou beletrii, s výjimkou posledních let v době nemoci. Zato dovedl číst jako nejzajímavější román nejrůznější partitury.Z let jeho mládí v Pardubicích si vzpomínám jen na některá jména lidí – tatínkových vrstevníků, s nimiž se přátelil. Byli to Winternitzovi, Vohryzek (dobrý vlastenec a hlava českých Židů), Nahnadel, Pick, a jiní. Tatínek byl také velmi oblíben mezi dívkami. Byl dobrý společník i tanečník. Jedna z těch lásek se jmenovala Heda, na příjmení si nevzpomínám. Poznala jsem ji v roce 1936 o prázdninách na Slovensku. Chtěla mi stále namlouvat svého syna, čerstvě promovaného lékaře, vedla takové romantické řeči, že když se neuskutečnil její sňatek s tatínkem, že by bylo krásné, kdyby se to uskutečnilo v druhé generaci.
menší než já, a já jemu asi také ne, poněvadž na zařízení ordinace bylo potřeba žoku peněz. Ale opravdovou otcovou láskou byla Vlasta Picková, poznala jsem ji v Terezíně, kde mě s ní seznámil její bratr, otcův kolega z Ředitelství drah v Hradci. Byla to velmi sympatická, jemná paní, která ještě po tolika letech vzpomínala na otce krásně, s nádechem jakési melancholie a lítosti, že se rozešli, ačkoli pokud vím od tatínka, byla to ona, která známost ukončila.
Po maturitě nastoupil otec místo v „petrolce“ v Pardubicích. Výpary chemického provozu však těžko snášel a onemocněl těžkým zápalem plic. 

Když se uzdravil, nastoupil místo u dráhy, nejdříve jako výpravčí. Samozřejmě, jak to praxe vyžadovala, vystřídal mnoho stanic a všude měl brzy hodně přátel, byl oblíbený jako dobrý společník a muzikant. Vybavují se mi jen některá jména míst, kde působil. První byly Opatovice u Pardubic, pak byl ve Skutči, v Těchlovicích, v Českosaském Švýcarsku, v Turnově… Po absolvování zkušební praxe se stal tatínek c.k. adjunktem v Nymburce.Mně se vůbec nelíbil, byl to takový nafoukaný židáček, ke všemu  V roce 1908 se oženil. V Nymburce jsme byli do roku 1920. Tak jako všude se tatínek dal do muziky. Hrával v kvartetu s primářem Šrámkem, s učitelem Čumpelíkem a s 
evangelickým farářem Jurenem, mým prvním učitelem hry na klavír, který mě nemilosrdně tloukl přes prsty a strašně křičel.Tatínek denně cvičil několik hodin, vždy po příchodu ze služby. Neměla jsem ráda, když otvíral noty červeně vázané, měl jich několik svazků. Byla to Ševčíkova škola. Za války, když se muselo šetřit uhlím, hrával v kuchyni. Jako přídavek mi musil zahrát něco melodického.Nejraději jsem měla Dvořákovu Humoresku nebo Fibichův Poem. Vůbec úředníci dráhy v Nymburce se velmi zasloužili o tamní kulturní život. Tatínek v kvartetu, v sólové hře, jeho kolega Stein byl režisérem divadelního spolku „Hálek“, Berger sbormistrem a dokonce dali dohromady i Blodkovu operu V studni, kde jsem poprvé vystoupila v dětském davu.
Do války otec rukovat nemusil, doprovázel jen vlaky, tak se mu dostalo i cti, že na něho promluvil císař Karel. Po válce doprovázel i vlak prezidenta Masaryka, tam se seznámil jen s kuchařem, od něhož se dozvěděl o prezidentově oblibě švestkových knedlíků.
Konec války a rok 1918 uvítal stejně radostně jako všichni Češi. Otec byl vždycky Čech i celá jeho rodina. I když jsem byla malá a nechápala jsem všechny souvislosti, pamatuji se na jednu událost ze dnů osvobození.Tatínek 
přišel domů velmi rozčilen a se slzami v očích. Nevím, jak k tomu došlo, nikdy se u nás o tom nemluvilo, ale snad měl tatínek na kabátě trikolóru, míjel průvod dělníků ze železničních dílen a jeden z nich tatínkovi trikolóru strhl a snad mu dal i facku. Snad spojil jeho židovství s němectvím – ne právě vybíravými slovy. V 
Nymburce byla také německá škola a chodilo do ní hodně dětí železničních zaměstnanců, ale mě dal otec do české školy a myslím, že tehdy začalo jeho skoro záměrné distancování se od židovství. Proto si dal změnit jméno. Ale současně, poněvadž ten, který ho udeřil, šel v průvodu vykřikujícím socialistická hesla, mělo to za následek, že otec vždy demokraticky cítící, v mládí téměř „sociální případ“, se pro socialismus nikdy nenadchl. Takže, paradoxně, když se pak po dvaceti letech přel se strýcem Otou, který stál na pozici opačné, neřekl o něm nikdy jinak než – „ten komunista“. -