Plavba do Erecu

Nemohu se vyhnout tomu, abych pro ty později narozené nevylíčil alespoň v náznacích poměry, které v ČSR a především v Praze předcházely okupaci a II. světové válce. Vím, že mé postřehy budou více méně subjektivní, ale vycházejí z faktů.V tehdejším Československu se podle mého názoru snad až příliš vycházelo vstříc německy mluvícím občanům. V okresech s německy mluvícími obyvateli se vedle českého a německého školství zřizovala například i německá divadla. 

Také v Praze existovalo kromě řady škol s německým vyučovacím jazykem i německé gymnázium, divadlo a další instituce. Henleinova strana NSDAP však popírala mimo jiné i tuto skutečnost a svoje lži zahrnula do ostatních nehorázných propagandistických provokací.V Praze měli tito provokatéři hlavní stan na Příkopech. Typické pro ně, kromě arogance, byly bílé podkolenky a krátké kožené kalhoty s padacím mostem. Represe a násilnosti takovýchto, specielně cvičených band, donutily řadu českých a židovských rodin k útěku z pohraničí. Obdobné zprávy jsme již měli od uprchlíků z Rakouska. V paměti mi zůstala jedna tragikomická příhoda. Do naší školy přišlo děvče vyhnanců z pohraničí. Při jedné hodině jí pan učitel dal přečíst jednoduchou větu vyjadřující dokončování něčeho. Pouhou výslovností změnila to "něco" na "někoho". Měla přečíst: "Na poli dozrává obilí". Záměnou dvou písmen – “z” a “b” za - “s” a “p” dostala věta zcela jiný význam a hurónský řev celé třídy nebyl k utišení.
Opevnění Sudet, tak jako ve Francii Maginotova linie, mělo být nedobytné a ze strategického hlediska bylo stejně důležité jako pro Izrael Golanské výšiny. Dobyto mohlo být pouze zradou. K tomu svou politikou "Apeacementu" přispěl především vyjednávač s Hitlerem, pan Chamberlain. Tato vyjednávání (o nás bez nás) pro nás skončila úplným kolapsem, s následnou okupací a II.světovou válkou. Když 15. března 1939 přijela za plískanice promrzlá okupační německá armáda do Prahy, vrhla se jako kobylky vlastně na všechno, čeho zde v té době ještě byla hojnost. Ať už to byly uzeniny, cukrářské výrobky nebo textil… Tenkrát jsme bydleli v Karlíně, náš byt se nacházel ve stejném bloku jako kasárna. Z půdy jsme viděli přímo do kasárenského dvora. Němci kasárna obsadili a my sledovali, jak se tam rabuje. Okny lítal materiál a ta vskutku žalostná armáda se tu napakovala a vyzbrojila. Nejvyšší čas odebrat se do bezpečnějších končin…
Naštěstí jsme nějaké konexe měli. Jednak jsme byli členy židovského plaveckého klubu Hagibor (obdoba bratislavského Bar Kochba), dále jsem chodil do Roxy cvičit do Makabi, a také jsme se v Belgické ulici u Ehrmannů scházeli s Betarama. To byla sionistická polovojenská organizace, vedená v duchu Žabotinského. Ale především nám pomáhala obec - při sčítání lidu se naši samozřejmě přihlásili k židovské národnosti. Zařizovalo se, co se dalo. Z Rohanského ostrova jsme od špeditéra poslali vybavení v celém liftu. Nikdy už jsme z něj nic neviděli.A tak jsme se jednoho dne s rodiči rozloučili, jako když jedeme na tremp a netušili jsme, jakou dobu tento čundr potrvá, ani že to bude naposledy, co jsme rodiče viděli. Mně bylo 16 let a bratrovi o čtyři roky víc. Rudlu Katze (strýce bývalého tajemníka obce Karase) náš táta požádal, aby na nás dal pozor. Katzovi a Krauzovi byly rodiny, s nimiž jsme za lepších časů pobývali na letním bytě v Řevnicích na Berounce. Jelikož jsme byli vlastně odkojeni Vltavou,Sázavou a Berounkou, a voda byla náš živel, vypravili jsme se za vodou vlakem do Bratislavy.

V Komárně jsme se, po přespání v sokolovně, nalodili na výletní parníčky, které za normálních okolností obstarávaly po Dunaji spojení mezi Bratislavou a Vídni. K naší výpravě se připojili ještě ortodoxní Židé z Podkarpatské Rusi a bylo s námi i několik Rakušanů. Plavba probíhala kupodivu bez problémů, přesto, že se vlastně jednalo o dost nesourodou společnost, nejen generačně, ale především co do mentality. Bez větších incidentů jsme dorazili až před železná vrata. Tudy by parníčky dál nepropluly, tak nás přesídlili na vlečnou loď (šlepr), jménem Spirola. Tato vlečná železná loď, se kterou se před tím vozil písek, stavební materiál nebo třeba jablka a podobné zboží, pojala bez problémů osazenstvo obou výletních parníčků a dopravila nás po Dunaji (budapešťský parlament jsme si prohlédli z paluby) nakonec až do rumunské delty.

Tam, v Sulině, jsme byli nuceni na této lodi přezimovat. Jak budeme pokračovat, to se celou zimu nevědělo. Rumunští žandáři nás na pevninu nepustili. Loď směli sporadicky opouštět pouze zásobovači. Při tom množství lidí a za ztížených hygienických podmínek, s vrstvou ledu za hlavou a na minimálním prostoru, zřídily se na palubě dřevěné záchody. Vody bylo dost. K dispozici byly kbelíky uvázané na laně a dunajská voda, kterou jsme vytahovali z řeky, se používala pro všechny účely.

Při jednom takovém pokusu předklonil se, pro nás už starší – asi padesátiletý – pán, vášnivý kuřák lulky, kterou neodkládal snad ani na spaní, přes okraj lodi a ztratil rovnováhu. Jako muž přes palubu loď opustil a je samozřejmé, že Rudla Ehrman fajfku neztratil ani za letu, ani při ledové koupeli v Dunaji a už vůbec ne tehdy, když jsme ho vytahovali zpět na palubu.Když nám nakonec přece jen bylo přistaveno námořní plavidlo, jednalo se o loď nákladní, a já byl vybrán do skupiny, která ho měla přizpůsobit k přepravě lidí. Tato turecká loď byla sice pro svoji nespolehlivost vyřazena i z přepravy uhlí, pro nás však zůstávala jediným řešením. O "Sakarii", lodi s tureckou posádkou, už přede mnou bylo napsáno dost a tak jen ve stručnosti. Prvním velkým dojmem na mě po přestálé zimě zapůsobila malá zastávka, při níž jsme doplňovali zásoby. Všechna pevnina byla jarně zelená a po sněhu a ledu ani památky. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, když jsme vpluli do Dardanelské úžiny a před námi se náhle tyčily všechny mešity Istanbulu, ozářené nízko zavěšeným sluncem. Jakmile jsme propluli úžinou, objevila se anglická válečná loď. Angličané nás zajali a posádku lodi donutili přistát v přístavu Haifa. Tam nás rozdělili a internovali v táborech Atlit a Sarafand. A tak jsem se nakonec dostal do tehdejší Palestiny, dnes už – haleluja – Izraele! 

Viktor W.