| Qui bono-qui Deo Čí je B-h ?) . . . Bludy… Někomu to slovo připomene středověké kacířské hranice, jinému jen jeho letní bloudění kdesi pod Chopokem. Dalšímu s trochu trpkým úsměvem bleskne hlavou, kolik lidí ještě donedávna věřilo na rituální vraždy „u Židů“ a kolik jich je ještě dnes ochotno uvěřit v existenci tajemného „žido-zednářsko-bolševického“ celosvětového spiknutí. (Navíc v současné době i tomu, jak za všechno—i v Nábulusu - můžou zase jen a jenom Židi!!!) Představa, že děti nosí čáp, se z našich krajů již pomalu vytrácí, ale stále ještě dost naivků vám zkusí namluvit, že si kapavku uhnali jen z prkénka na veřejném záchodku …Nicméně bludy (pokud nekončí zrovinka tou kacířskou hranicí) nebolí. Jsou to takové zapomenuté ranečky skřítků, které podobně jako ty čápy a kapavku z našich životů pomalu vyháníme. Ranečky, které se sluší rozvázat a pousmát se jejich obsahu. Ale přiznejme si, že i v judaismu tu a tam nějaký blud přežívá anebo se dokonce rodí. Ten poslední - coby přirozená odpověď na zdánlivě diskriminační přístup halachy k ženám. Proč by měly být ženy vyloučeny z liturgie, z talmudského vzdělání, z možnosti dosáhnout rabínského titulu či jenom z možnosti učit Zákonu své vlastní děti? Středověk! Nesmysl. Diskriminace! A protože je zapotřebí to těm zabedněným „ortodoxům“ (a chlapskému pohlaví vůbec!!) pořádně vytmavit, nebude se ode dneška říkat už jenom B-h Abrahamův, Jicchokův aJ aakovův, ale také B-h Sáry, Rivky, Rachel a Ley. A šmytec. Protože B-h je přece B-hem všech… Nedomnívám se, že je to šťastný názor. Už proto, že B-h je skutečně B-hem všech. Chtít mocí mermo do liturgie prosadit i vsuvku o děvčatech Jisroele je první krůček k tomu, že se nudnik z Domu přímluv k „praktickému“ životu nevrátí už nikdy. Jeho denní „perlový náhrdelník“ se podstatně prodlouží. Po pramatkách začne zakrátko zákonitě zmiňovat všechny ostatní, jimž Všemohoucí patří, a tak nakonec v rámci objektivity začne Pána Světů titulovat: B-že Abrahamův … Sářin … Jehošuův, Muhamadův, Mormonův, Kleopatřin, Karkulčin, kohoutkův a slepiččin. Protože je-li v Zákoně psáno: nišmat kol chaj tevorech et šimcha – Duše všeho živého tě chválí, Pane … je Nejvyšší skutečně B-hem všech… Jenom s tím drobným detailem, že nevypadá tak, jak ho sice neuvěřitelně roztomile, nicméně antropomorficky (polidštěně) nakreslil Jean Effel. On není žádný stařík s bílým vousem (ačkoli tak ho líčí i Zohar, ale věřte mi, v Zoharu jde o příběh a o nad-obraz). On je spíš nepřistupitelný a jak vyznáváme v rámci čtvrtého z třinácti článků, je netělesný. Tedy i nepatřičný. Nepatří nikomu. Ani Abrahamovi, Jicchokovi a Jaakovovi. Proč se tedy Sám v Zákoně vedle geniálního EHJE AŠER EHJE (tj. „stanu se ti tím, čím se ti stanu…“) a vedle celé řady dalších „obrazů“ deklaruje také právě jako B-h Abrahamův, Jicchokův a Jaakovův? Prostinké. Právě proto, abychom dokázali naplnit ono nišmat kol chaj…, abychom se příliš nezalamovali nad tím, komu B-h a komu vařečka, komu koruna a komu mošna … Protože každý máme nějaký svůj úkol, a každý máme svého B-ha, B-ha Abrahamova, Jicchokova a Jaakova, který je navíc JEDEN a naprostá Jednička!!! Zkusme se nedívat patriarchům jenom do rozkroku, ale spíš tam, kde se nosívají tefilin. Tedy na nástroje činu a nástroj mysli! Pak lehce pochopíme, proč je B–h Abrahamův zároveň i B-hem všech děvčat Jisroele a všech stvoření vůbec. Co je hlavním motivem pro Abrahama? CESTA. Kam? Do Zaslíbené země. A kromě motivu cesty je Abraham také nadmíru aktivní. Snad nejaktivnější ze všech tří praotců. Všemohoucí pokyne „vyjdi“ a „o dva verše později“ Abraham skutečně vyjde (za což ho Šaul z Tarsu propašoval jako příklad víry i do Nového zákona!); Pravda, to ještě mohl být „kšeft“. Zaslíbení za poslušnost. Ale Abraham aktivně řeší i spor mezi svými pastýři a pastýři synovce Lota, vzápětí ho dokonce vojensky osvobozuje, aktivně klade zvědavé otázky samotnému Všemohoucímu – a to nejen v rámci minimálního počtu spravedlivých před atrakcí v Sodomě a Gomoře, ale dokonce i při opakování zaslíbení a smlouvy. Klasické skutky. |
Řekněme „aktivní skutkaření“ – gmilut chasadim, které je Lidu smlouvy tolik vyčítáno a Lidem smlouvy naopak tolik, tolik
Až do chvíle, než se navěky propadl do hlubokých očí své milované Rivky, jen chodíval „v přemyšlování po polích“. Ale pak to byla laskavá Láska až za hrob. Jicchok miluje. Miluje svoji matku, vždyť poprvé, kdy se „potěšil po smrti její“, bylo tehdy, když si do Sářina stanu odvedl Rivku /Gn 24:67/. Miluje otce, vždyť kráčí svými laskavými skutky přesně v jeho stopách a trpělivě obnovuje zřícené studny. Mimochodem to je také nádherný obraz: studny v Esek – Sitna –
|