Pod horou Sinaj
 Šavuot jakoby oproti ostatním významným svátkům stály poněkud v pozadí. 

Snad je to proto, že si je nelze spojit s žádným viditelným, snadno zapamatovatelným symbolem. K Chanuce patří devítiramenný svícen, k Purimu karneval a Hamanovy uši, k Vysokým svátkům půst, šofar a bílé šaty, k Pesachu macesy a k Sukot palmové ratolesti a suka. Jenže co Šavuot? Tvarohový koláč? Hm. Ani se k Šavuot neváží žádné známé písničky – žádný Chad gadja nebo Ma oz cur.

A přitom jde o svátek, který svým významem patří mezi ty nejdůležitější. V době Chrámu patřil mezi tři „poutní svátky“, tedy ty, kdy se židé z celé Erec Jisrael i diaspory vydávali do Jeruzaléma, aby přinesli v Chrámu oběť a oslavili zde svátky. Dalšími poutními svátky byly Pesach a Sukot. 

Když odhlédneme od jejich zemědělského významu a soustředíme se jen na jejich význam duchovní, uvidíme, že všechny tři souvisejí se zásadní událostí židovských dějin, totiž vyvedením z Egypta a cestou do Zaslíbené země. Pesach je začátkem této cesty, připomíná nám vyvedení z Egypta. O Sukot zase několik dní sedáme v chatrčích s děravou střechou, abychom si připomněli dlouhé, čtyřicetileté putování pouští, které předcházelo vstupu do Erec Jisrael.

Ale během této cesty se stalo něco velmi důležitého, něco, bez čeho by celá cesta neměla smysl. A právě to si připomínáme o Šavuot. Totiž to, že v poušti, na hoře Sinaj, dostal Mojžíš a Izrael od Hospodina Tóru. Respektive, ani ne tak dostal, jako spíš přijal, v čemž je velký rozdíl. Hospodin Tóru Izraeli nevnucoval. Midraše nám říkají, že byla Izraeli nabídnuta až poté, co ji odmítly jiné národy. Neboť Tóra je závazkem, břemenem navíc. Jenže Izrael ji přijal. Dobrovolně a jednomyslně. Nebylo to jen Mojžíšovo rozhodnutí, pod horou Sinaj stál tehdy celý Izrael a celý Izrael se rozhodl přijmout na sebe „jho“ Zákona. Závazek, který ale zároveň osvobozuje a dává smysl celému putování pouští. Když Izraelité nakonec přece jen dojdou do Země zaslíbené, ponesou si již s sebou zákony, které jim umožní uspořádat věci tak, aby jejich nová země byla zemí zaslíbenou pro každého – pro muže, ženu, dítě, vdovu, slepého, cizince, ba i otroka a dokonce i zvíře, které pracuje.

 O Šavut si tedy připomínáme dobrovolný závazek, který na sebe vzal Izrael. A připomínáme si, že i dnes se musí každý Žid znovu rozhodovat, zda jej přijme i na sebe.

Zvláštním kapitolou jsou v tomto smyslu konvertité. Ti, kteří se jako Židé nenarodili a přesto se rozhodli tento závazek přijmout a tak se Židy stát. Ne nadarmo čteme o Šavuot knihu Rút, vyprávění o Rút Moábské, která je jakýmsi předobrazem všech konvertitů. Je velmi symbolické, že právě jen několik dní před Šavuot se letos vypraví do Londýna, k Evropskému Bejt Dinu, skupina adeptů konverze z Bejt Simcha. Pět lidí, kteří jakoby si sami prošli onu cestu, kterou tehdy prošel Izrael. Někde na počátku bylo rozhodnutí, velké rozhodnutí, jako když se tehdy Izrael rozhodl opustit povrchní Egypt, kde vrcholem všeho snažení byly plné hrnce. 

Následovalo období přípravy, putování. Netrvalo sice 40 let, ale jen rok a půl, ale měřeno délkou jednoho lidského života…Rok a půl studia a práce. A nyní tedy přišel čas předstoupit před rabínský soud a – pokud vše dobře dopadne – přijmout na sebe závazek, „jho“ Tóry. Mikve a přijetí nového, hebrejského jména, pak jasně oddělí staré od nového. 
Pokud těchto pět kandidátů projde zkouškou, budou prvním svátkem, který oslaví již jako Židé, právě Šavuot, svátek přijetí Tóry.

Kateřina Jelínková