O potřebě trochy lidské slušnosti a hrdosti

Jednou přeteče pohár trpělivosti i tomu nejtrpělivějšímu a ten musí říci: „Dost, takhle to dál prostě nejde.“ Nejde, abychom cítili stud, když nám někdo prokazuje poctu, nejde abychom odmítali pochvalu, jestliže si ji plně zasloužíme. 

Je téměř pravidlem u nás v Bejt Simcha, že když je některá z našich dam požádána, aby zapálila šábesové svíce nebo aby pronesla Ha-moci, je to takové ošívání a zdráhání se, že je nakonec div, že někdo ty svíce vůbec zapálí a že si vůbec nakonec dáme chalu. Málem jsem si na to již zvyknul. Stalo se ale v pátek 22. března, že bylo přítomno na bohoslužbě přinejmenším osm dam, které uměly Ha-moci – ani jedna z nich však nebyla ochotná jej udělat! Nevím, zda to pokládat za projev duševní nevyzrálosti, duševní choroby nebo čistě za elementární projev sociální debility. 

Je přitom znát propastný rozdíl v reakci, jestliže o zapálení svící požádáme dámy z Ameriky, Izraele nebo Británie. Dámám se objeví ve tváři ruměnec, že právě jim je svěřeno splnění micvy, a s hrdostí, která je tak cizí většině obyvatelstva českých zemí, Židy bohužel nevyjímaje, jdou micvu splnit. Vás dámy od nás, které jste Židovky anebo které usilujete o to Židovkami se stát a které se snažíte být co nejméně vidět, kdykoli jste požádány o splnění micvy, vás prosím, naučte se od dam z ciziny chodit zpříma, naučte se brát plnění micvot jako poctu a jako radost a vyjděte prosím některé z vás ze svého pubertálního postoje: Jé, to zas někdo po nás něco chce, to je votrava. Jiné z vás zase prosím: Přestaňte se stydět za sebe samy, že nejste úplně dokonalé, že třeba něco před všemi přítomnými pohnojíte a že se o vás potom kvůli tomu ponesou drby. Ani jeden z rabínů, který nás navštíví, není úplně dokonalý a tu a tam se mu během bohoslužby nebo během draši přihodí nepříjemná věc. Ani Sylvie není dokonalá a tu a tam se jí něco nepodaří, ani Katka, ani nikdo jiný z nás není dokonalý, protože nedokonalost je nám jednoduše vlastní. My lidé to víme, Bůh to ví ještě lépe a jestliže kvůli tomu někdo o vás roznáší lašon ha-ra, je to proto, že se neumí lépe a slušněji vypořádat se svojí vlastní nedokonalostí.
Ale abych si nevšímal jenom dam. Stalo se před sederem, že byl někdo pochválen za to, že nakoupil dostatek košer vína. A ten člověk se začal najednou tak kroutit a ošívat, jako kdyby na něj někdo začal sypat živé chrousty. Šmankote, copak je veřejná pochvala něco tak strašného? Měl by snad ten člověk větší radost z veřejného zostuzení? Nebyl to přitom jediný případ v Bejt Simcha, kdy někdo projevil pramalou radost z pochvaly. Dr. Baštecká na jednom kurzu psychologického výcviku prohlásila: „Měli bychom uspořádat zvláštní kurz na umění přijímat pochvalu.“ Patrně by podobný kurz prospěl i nám. 
Myslím, že jednou z příčin našeho nezdravého přístupu k pochvale je zážitek z dětství, který se přihodil mnohým z nás. Byl tu nějaký vzorný Jiřík, kterého všichni chválili a ostatním dětem ho dávali za vzor: „Podívej se, jak ten Jiřík hezky umí matematiku – ty nechceš být jako Jiřík? Podívej se, jak se ten Jiřík umí pohybovat u sítě při volejbale – taky by ses měl snažit.“ A ostatní děti svorně Jiříka nenáviděly. A nesnášely jeho chválení, stejně tak jako později Jiřík sám, když poznal, k čemu to jeho chválení vedlo. Pro všechny z toho vyplynulo poučení: Chceš-li vynikat, vynikej raději v skrytu, ať tím nikoho nenakrkneš.
Je určitě řada dalších příčin, proč je pro některé z nás pochvala nepříjemná. Ať už jsou jakékoli, měli bychom po jejich objasnění dospět ke zhruba následujícímu přesvědčení: Každá pochvala, nejde-li o pochlebování, je pro mě projevem uznání za to, co jsem udělal dobře, je pro mě vyjádřením hodnoty, kterou mám pro lidi okolo sebe, je pro mě cenným darem, o který se budu moci opřít kdykoli, když na tom budu zle a když budu sám o sobě pochybovat. A ten, kdo nás chválí, nás rozhodně neokrádá o naši odměnu na onom světě – ten v prvé řadě říká, že nemáme hodnotu jen sami pro sebe, ale přinejmenším ještě pro alespoň jednoho člověka. Co víc tady na zemi člověk může chtít?
Jan Reitschläger