Chalífa Abdulmalik nechal v letech 688-91 vybudovat nad even štija svatyni ve formě osmiúhelníku, zvanou Qubbat as-Sachra, Kopule Skály. Stavba byla dokončena za vlády jeho syna al Walida I. (705-715), který ji pokryl zlatou kopulí. Osmiúhelníkový půdorys svatyně, v jejímž středu je even štija, velmi připomíná bohoslužebný komplex-džamí v Mekce, v jehož středu stojí Kaaba. Al Walid nechal také zbudovat mešitu al-Aqsa, dodnes nejvýznamnější kultovní místo muslimů v Erec Jisrael. Nejenže tyto obě svatyně jsou prvními stavbami islámu za hranicemi jeho kolébky, Arabského poloostrova, ale dle představ umajjovských chalífů měly do značné míry nahradit svatyně v Mekce a Medíně. Jeruzalém se tak sice stal Svatým městem — Al Quds, ale ne hlavním střediskem státní správy. Hlavním městem muslimské Palestiny se stala Ramla, kterou založil až chalífa Sulajmán (715-717). Roku 750 se stali chalífy příslušníci dynastie Abbásovců, kteří byli v otázkách víry velmi přísní a ortodoxní muslimové. Ti se rozhodli opět vrátit Mekce její dřívější význam, který se předešlá dynastie snažila omezit. Al Quds tak postupně ztrácel své privilegované místo i v egyptsko-syrské oblasti a na tři století byl zapomenut. V islámu však nelze od sebe oddělit politiku a náboženství. Sám chalífa je světským vládcem i duchovní hlavou muslimů. Proto, pokud se vyskytne jakýkoliv politický problém a vláda islámu je ohrožena, náboženství vystupuje na obranu státu a pomáhá řešit aktuální politicko-vojenské problémy. Pokud si muslimové myslí, že je islám v nebezpečí, tak Al Quds-Jeruzalém spolu s mešitou al Aqsa se stávají symbolickou korouhví, pod níž se semknou šiky muslimů k obraně islámu proti „nevěřícím“. Taková situace nastala koncem 11. století, kdy byla vyhlášena papežem Urbanem II. roku 1096 první křížová výprava a křižákům se podařilo po třech letech obsadit Palestinu a Jeruzalém. Po dobytí města bez milosti vyvraždili muslimské a židovské obyvatelstvo včetně dětí, žen a starců. Poté se stal Jeruzalém hlavním městem stejnojmenného křižáckého království. Muslimové si opět vzpomněli na dávný hadíth, na Qubbat as-Sachra, kterou křižáci přeměnili v Templum Domini a na mešitu al Aqsa. Svatou povinností každého muslima bylo pomoci osvobodit Al Quds a Palestinu od křižáků a znovu tam nastolit vládu islámu. To se nakonec po devadesáti letech podařilo ajjúbovskému sultánu Salahuddínovi (Saladinovi). Ten počátkem července 1187 porazil křižáky v bitvě u Karnej chittin, nedaleko Tiberias a v říjnu se mu vzdal křižácký Jeruzalém. Za dva roky na to byla vyhlášena třetí křížová výprava a křižákům se podařilo na muslimech dobýt pouze Akko. Evropští křižáci, kteří byli cizorodým prvkem na Blízkém Východě, byli prakticky vytlačeni z celé Palestiny. 

Přerušme na chvíli tento historický exkurs a zamysleme se nad pojmem „čas“. Pojem času se u muslimů a Evropanů diametrálně liší. Západní civilizace vidí v každé vteřině, která uběhla do nenávratna promarněný okamžik, který nebyl správně a cílevědomě využit. Time is money – čas jsou peníze, vše musí být nyní a ihned. Zářným příkladem nám poslouží heslo a název levicově orientované skupiny izraelské společnosti Šalom achšav, Mír nyní - Peace now. Nyní musíme jednat o míru, zítra již bude pozdě. To, že třeba není prostě s kým jednat, že není partner, že každý týden umírají desítky nevinných lidí rukou vrahů na ulicích, v kavárnách, v autobusech a v hotelích, že druhá strana má zcela jiné představy o míru než naši intelektuálové, to je vedlejší. Mír nyní, teď, ihned! Moudrý král Šalamoun říká: „...je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat, je čas plakat i čas smát se....čas boje i čas pokoje“. Podobně jako král Šalamoun, tak i potomci Jišmaela jsou syny Blízkého Východu. Muslimové jsou ve své většině cílevědomí a trpěliví. Vytčeného cíle nemusí být dosaženo ihned. Když nedosáhnu tohoto cíle já během svého života, jenž je v rukou Alláhových, tak ho dosáhne můj syn, vnuk, pravnuk či budoucí generace muslimů. Takový postoj k času, jak jsme viděli na příkladu džihádu proti křižákům, se osvědčil. Moderní izraelská společnost by se z toho měla poučit a vyvodit patřičné závěry. 

 rabín Daniel Mayer