Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem ve vašem věstníku našel text od Meira Kahaneho, a to ještě na první stránce. Když jsem nahlas vyjádřil svůj údiv, bylo mi řečeno, že tento text “je ale dobrý” a že je vydán s komentářem. Po přečtení se mi však zdá, že hlavní problém je právě v komentáři. Vždyť já Kahaneho výkřiky znám a publikovaný text byl jen klasickým příkladem jeho demagogických a směšně jednostranných propagačních materiálů. Samozřejmě, že bych mohl text dále komentovat, ale považuji to za zbytečné. Kdo Kahaneho zná, ví co může při čtení jeho textů očekávat. Je zbytečné pouštět se do boje s větrnými mlýny. 
Ale to, že se člen redakce Maskilu rozhodl publikovat Kahaneho článek a dodal k němu takový komentář, to už je jiná věc. Moc jsem se rozčílil. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude pokusit se podat čtenářům (a možná i panu Švábovi) více informací o Kahanem. Takže můj komentář je vlastně komentářem komentáře pana Švába, nikoliv textu samotného. “Nikdy si nedával pozor na jazyk, vždy říkal až příliš nahlas to, o čem se ostatní báli hovořit”, píše Šváb. To, že si Kahane nedával pozor na jazyk, je víc než jisté. Švábova věta je jasnou parafrází Kahaneho oblíbeného výroku. Je opravdu zajímavé, že právě ji si vybral k charakterizování Kahaneho proslovů. Nejlepším způsobem, jak správnost tohoto komentáře posoudit, je konfrontovat čtenáře s jedním z Kahaneho mnohých projevů: “Arabové jsou rakovina, rakovina, rakovina v našem středu…Říkám jen to, co si každý z vás hluboko v srdci myslí. Existuje pouze jediné řešení a žádné jiné, žádné částečné řešení: Arabové ven! Ven! Neptejte se mně, jak to zařídit…Dejte mi na dva měsíce funkci ministra obrany a neuvidíte tu jediného švába!” 
(Howard M. Sachar, A History of Israel, New York, 1996, str. 928-929)Osobně nemám strach z toho, že bych měl málo příležitostí takové věci říct. Bát se začínám ve chvíli, kdy takové věci slyším. Jsem zděšen a šokován, že si někdo dovolí vyjádřit takové myšlenky. A jsem přesvědčen, že drtivá většina Izraelců (a doufám, že totéž platí i pro Čechy) nemluví podobným stylem ne proto, že by pečlivě vážili co mohou a co nemohou říci, ale prostě proto, že jsou civilizovanými a demokraticky smýšlejícími lidmi, kterým se hnusí rasismus a násilí. Věřím, že pro většinu lidí je noční můrou představa, že by jejich přátelé, sousedé a spoluobčané podporovali názory tohoto druhu (a nezáleží na tom, jestli předmětem nenávisti jsou Arabové, Židé nebo jakákoliv jiná národnostní, etnická nebo náboženská skupina). Tolik k záležitosti Kahaneho jazyka. 
Pan Šváb nás rovněž informuje, že Kahane byl za své aktivity mnohokrát uvězněn. Zaprvé je třeba říct, že byl skutečně mnohokrát zatčen, ale uvězněn pouze jednou. Zadruhé by pro čtenáře, kteří si chtějí udělat svůj názor na pana Kahaneho, mohlo být zajímavé prozkoumat důvody jeho zatčení. Jak říká komentář, založil Kahane koncem 60. let v New Yorku JDL (poté, co byl propuštěn z rabínské služby). Různé aktivity této organizace, známé svými agresivními metodami, vedly k několika zatčením ze strany amerických autorit. V roce 1971 bylo vedeno vyšetřování z důvodu plánování násilného činu, jehož výsledkem mělo být obžalování Kahaneho před federálním soudem. Kahane se v tu chvíli moudře rozhodl, že nadešel správný čas odejít do Izraele. Ačkoliv věděl, že jeho rodná země je známá obrovskou svobodou projevu, kterou zaručuje svým občanům, byl si rovněž vědom, že to je také země, která tvrdě postihuje odpůrce demokracie (alespoň na půdě Spojených států). Od založení strany KACH v roce 1974 byl Kahane opakovaně zatýkán za násilné pochody do měst na Západním břehu Jordánu a do uprchlických táborů. A jednou byl odsouzen k devíti měsícům vězení za napadení obyvatel uprchlického tábora, kteří se pokoušeli zorganizovat demonstraci. Docela slušná bilance na bývalého rabína, že?
Doufám, že pana Švába neurazí, když se pokusím k historii diskutovaného hnutí přidat něco z vlastních vzpomínek. Jako chlapec vyrůstající na sídlišti v Severním Jeruzalémě jsem měl příležitost být svědkem menších demonstrací, které KACH pořádal v našem malém nákupním středisku. Jeho aktivisté při nich vykřikovali “MAVET LA-ARAVIM” (smrt Arabům) a mlátili Araby, kteří měli tu smůlu, že šli kolem (a vždycky se nějací našli, protože naše sídliště stálo hned vedle velké arabské vesnice). Pamatuji si také, jak ten samý KACH dělal o letních prázdninách nábor mezi znuděnými –náctiletými a posílal je házet kameny na sousední arabské domy. Vzpomínám si jak tyto děti obcházely dům od domu a prosily o peníze na fond, který KACH založil a který se snažil dosáhnout propuštění členů “Židovského odporu” (extremistické skupiny, převážně z řad osadníků, která kupovala zbraně a munici a plánovala slavné a statečné útoky na Araby – tak slavné a statečné jako byl například jejich plán odpálit bazukou raketu do autobusu plného pasažérů ze Západního břehu anebo vyhodit do vzduchu mešitu Al-Aksa v Jeruzalémě během páteční odpolední modlitby). Vzpomínám si, jak se arabská rodina, která žila dva bloky od nás, musela odstěhovat poté, co byly dvakrát vypáleny dveře jejich bytu. A jak dva arabští studenti, kteří byli tak bláhoví, že ignorovali stálé obtěžování ze strany chuligánů z KACHU, opustili čtvrť poté, co lehl popelem celý jejich byt.Šváb dále mluví o programu vyhnání, který Kahane propagoval jako o “…po výrocích Zemana tak populární myšlence vysídlení Arabů z Judeje a Samaří”. Nemám přesné statistiky o popularitě zmíněné koncepce (vy ano, pane Švábe?), ale snad několik dalších detailů k této otázce poskytne opět čtenářům možnost, aby sami posoudili realizovatelnost tohoto pogromu-programu a jeho případné následky. Na rozdíl od řešení blízkovýchodního konfliktu, které navrhoval milý premiér Zeman, program propagovaný stranou KACH počítal s vyhnáním jak izraelských Arabů, tak Palestinců. To by dnes znamenalo tři miliony lidí. Jelikož není možné počítat s tím, že by se podobná věc uskutečnila za klidné spolupráce a podpory dotyčných arabských občanů a obyvatel (a zapomeňme třeba na chvíli na stovky milionů Arabů v sousedních státech), mluvíme zde o násilné akci obrovského rozsahu. Pro takové násilí, užité proti civilistům jako prostředek změny politické situace (nebo, jak se někteří hlupáci odvažují věřit, řešení politického problému), se užívá velmi specifický a jednoznačný název – objevil se v posledních fázích Francouzské revoluce a stal se běžně užívaným. Říká se tomu teror.Dalším zajímavým bodem je způsob, jakým Šváb popisuje okolnosti kolem vyloučení KACHu z voleb: “…stal v některých kruzích tak populárním, že strana byla v roce 1988, těsně před volbami, zakázána”.