Dvakrát Anglie

Přinášíme další pokračování vzpomínek Viktora W. na období 2. světové války, kterou strávil v Palestině a na bojištích středního východu, Afriky a západní Evropy.
Přesouvali jsme se ze středního východu do Evropy. Já i můj bratr jsme doufali, že se nám při troše štěstí podaří shledat s oběma rodinami bratrů našeho otce. Strýc František, který se oženil s Martou (roz. Maislovou), měl děti v našem věku. Strýc Bedřich (nejmladší tátův bratr) a teta Věra měli jenom dceru Haničku, která, když v roce 1939 prchali z okupované republiky, nebyla ještě ani školou povinná. Na ně jsme se bratr a já těšili nejvíc. Ještě v Praze byli teta Věra se strýcem Bédou a další strýc Viktor s tetou Bertl naši nejmilejší příbuzní z otcovy strany. 

Při zastávce v Kapském městě jsme proto koupili asi tříkilovou bonbonieru, abychom naši malou sestřenici potěšili. Skutečně jsme se trefili. V tomto válečném čase to byla v Anglii vzácnost. Hanička měla upřímnou radost nejenom z přineseného dárku, ale i z našeho shledání. Radost byla obapolná. Být opět spolu! Atmosféra, která v rodině zavládla i přes útrapy, jež s sebou přinesla válečná doba, byla úžasná a nedá se ani popsat. Bydleli na Baker Street poblíž Regents Parku, a kdykoliv měl jeden z nás příležitost dostat se do Londýna, byli jsme u nich jako doma.Pokud naše jednotka pobývala v Broughtonu (nejbližší město byl Kettering), nebyla vzdálenost tak velká. Jakmile nás ale přesunuli do Skotska, kde se formovala motorisovaná brigáda, už to s návštěvami Londýna nebylo tak snadné. Při vší své smůle jsem měl nakonec štěstí. Jedno volné odpoledne jsme objevili improvizované volejbalového hřiště. Nebyl bych to já, abych se této zábavy nezúčastnil. Netušil jsem, jakou záludnost mi oblíbená hra přinese. Při jednom doskoku jsem dopadl na drn a podvrkl si nohu. Zápas jsem dohrál a teprve pak si vyzul baganče. V tu ránu můj kotník narostl do dvojnásobného objemu. Naštěstí se zrovna objevil můj bratr Ada, který byl motospojkou. Odvezl mě na naši ambulanci, kde jako lapiduch sloužil známý lamželezo – zápasník z Podkarpadské Rusi – Korosčenko. 

 Sanitkou mě dopravili do asi 5 mil vzdálené nemocnice, kde mi nohu dali do sádry. Až po koleno. Že noha i sádra jsou dostatčně pevné, to se prokázalo hned na zpáteční cestě, když náš řidič předjížděl místní autobus a nevšiml si, že tráva na pravé straně silnice, je rovně zastřižený příkop. Sanitka se opřela o skalní stěnu a sestřičky, které jsme vzali s sebou, protože jim právě tento autobus ujel, se na moji nohu nahrnuly. Nikomu se nic nestalo. Autobus zastavil a ony do něj přestoupily. My jsme ovšem museli počkat, až nás vyprostí naši tankisté.Se sádrovou nohou jsem nebyl v útvaru nic platný, a tak mě odeslali do naší ozdravovny Shottesbrook Park u Maidenheadu. Noha hubla, ale sádra zachovávala svůj původní tvar a nepovolila zasádrovaným chlupům. 

Holt každá legrace něco stojí a abych si to vynahradil, hned jak mi sundali sádru, jsem šel hrát tenis. Byl to příjemný čas v dobré společnosti.Brzy jsem se však vrátil k jednotce a krátce na to jsme se zúčastnili invaze na kontinent. Při vyloďování bylo moře rozbouřené a my museli čekat, až se trochu uklidní, aby transportéry během překládání na invazní čluny netloukly do boku lodě. Postupovali jsme s frontou až do Dunquirku, kde se drželi Němci. Tam se náš postup dle rozkazu zastavil a my měli za úkol hlídat odříznuté německé pozice. 28. října 1944 jsme na oslavu výročí vzniku Československé republiky podnikli útok, při kterém padli z našeho družsta dva mí kamarádi (Grünbaum a Ebel). Pepa Gregr a já jsme byli pouze zraněni. Léčba mého zranění byla tak dlouhodobá, že lékaři kanadské nemocnici ve Francii (v St Omeru), ve které jsem ležel, rozhodli o mém navratu do Anglie. A tak jsem se v Anglii ocitl podruhé... 

Viktor W.
Foto: archiv autora