Úděl člověka „zde a nyní“ Rozdíly civilizací mají hluboké kulturní a historické kořeny a opis vnějších znaků – byť jakkoli sympatických – není objasňující ani plně opakovatelný v kulturně odlišných poměrech. V čem nás ovšem takové putování světem může poučit? Že moudré, užitečné, zajímavé – nemusí být rovnou naše, že kulturní determinace postojů a chování lidí nemusí být fatální, že jinakost je inspirativní. Nicméně, není nutno rezignovat na poznání kontextů. Zbytky archetypálního vědomí v chování finského intelektuála, který věří na bůžky, projevy přírodního prostředí v hygienických návycích afrických Masajů, kteří šetří nedostatkovou vodou, přechod od komunitárního stylu života a širší rodiny k rodině nukleární, vlivem industrializace, militantnost Tálibů jako odraz renesance islámu ve fundamentální verzi, nerovnost žen jako přirozený důsledek Alláhovy zvěsti tlumočené Prorokem, deformovaná nožka čínské krásky jako vkus jednoho císaře, který přerostl v módu – to vše jsou projevy vzorců chování a hodnot, které zrodila životní nezbytnost a kultury. Vědět něco o příčinách znamená porozumět důsledkům. V opačném případě žijeme a budeme žít ve světě, kde vítězí a bude vítězit síla pěstí. A jelikož technologický pokrok je k dispozici všem, pěsti lidí, kteří nemají skrupule, nás nakonec dostanou na podlahu ringu tak, že budeme vstávat opravdu těžko. Co s tím? Svého času jsem svůj postoj na žádost Domina Fórum sepsal do sta slov: „V sobotu 11. januára sa chystali českí neonacisti pochodovať s horiacimi fakľami pražským židovským mestom.

Čakal ich zhruba desaťnásobný dav občanov rôznych náboženstiev i veku. Na poslednú chvíľu pražský primátor pochod zakázal. Zabránil tým pouličnej bitke. Prvej, až kam mi pamäť siaha. Odkaz občanov českým neonacistom je však zrejmý – teroru sa čelí odvahou a odhodlaním, nie mudrovaním. Pár dní na to schválil český parlament odchod kontingentu vojakov do misie v Iraku. Ľudia, novinári, politici celé dni predtým diskutovali o oprávnenosti vojny proti Saddámovi a medzinárodnom práve. Odkaz je rovnaký.“  Volně jsem prokličkoval od kulturních rozmanitostí až k obraně vlastní identity a kultury. To není obrana před multikulturalizmem, ani projev xenofobie. Je to jenom konstatování, že příslušnost je zavazující a otevřenost předpokládá úsilí a permanentní nasazení. A navíc: Malé a velké dějiny v globální vesnici splývají. Přímá akce je taky terapie. Cest je, samozřejmě, hodně. Selektují se ve veřejném diskurzu. Metoda zaťaté pěsti je až poslední instancí, instancí „přiměřené sebeobrany“, mám-li vyjádřit eufemisticky situaci ohrožení kultury a civilizace do které patřím já, či kdokoliv na tomto světě například kurdský občan Iráku.  Fedor Gál