Mark Kats

Sudy Veliký sklad – není vidět stěny ani strop. Ve skladu jsou milióny sudů. V nich, skrčeni, sedí lidé. Lidé sedí a čekají. Na sudech jsou – dost křivými písmeny – napsána slova. Jsou to myšlenky sedících uvnitř. Když přijde čas, když se myšlenka vstřebá, sud se otevře. Člověk vyjde ven a mluví.Sedím v jednom ze sudů. Mojí myšlenkou je tato povídka. Můj sud nebude nikdy otevřen.

Labyrint Člověk žije uprostřed labyrintu. Je přesvědčen, že z něj chce vyjít, že je v tom smysl jeho života. Považuje za nutné se připravit . naučit se plány různých labyrintů, číst monografie o labyrintologii, memoáry lidí, vyšlých z labyrintů. Jdou roky, člověk se stává znalcem labyrintů, na konec snad největším na světě. Ale ještě pořád se necítí připraven otevřít dveře a projít svůj vlastní labyrint. Možná se to bojí udělat, jak neví, co bude za dveřmi. Umírá s nadějí, že ráj (nebo peklo) kam přijde, bude labyrintem. Tak nepozná, že labyrint, v němž žil, sestával jen z jedné místnosti.

Čtyři básně Říkali mi, že Giordano a Johana stáli v objetí veprostřed velikého ohně a dav okolo mával hořícími sirkami nad hlavou.Říkají, že tehdy, když se Titanik srazil s krou, usnul jeden z pasažérů ve vaně. Utonul.Vypráví se, že konec světa nepřijde dřív, než bude celý povrch Země zaasfaltován, aby mrtví nemohli vstát z hrobů.
Někde jsem slyšel, že až na Zemi dojde vzduch, Carlos, který bude neviditelným pohádkovým hrdinou, zahyne steskem po poletování.

Antisemita Můj známý – antisemita.Odplivuje si při pouhé připomínce žida.Jeho řeči jsou plny zloby.Jeho obvinění podivná a absurdní.Je hrubý, krutý, odporný.Každý člověk, který se s ním setká, začne antisemitismus nenávidět z celé duše. Můj známý nenávidí antisemitismus a bojuje s ním po svém způsobu.
Nejzajímavější je, že se netěší nadějí, že jednou jej někdo pochopí a odpustí mu.

De dei O něčem s ním mluvíš, nerozumím, je mi trochu smutno, a také o něm začínám přemýšlet. Po pravdě řečeno, nemám o něm nejlepší mínění. Šklebím se na něj, a on mi odpovídá stejně. Potichoučku s ním také začínám mluvit.„Nejsi,“ říkám mu, „tak se ji neopovažuj trápit!“Jindy se ptáš, odkud vím, že není. – „Chodil jsem po zemi a obešel jsem ji,“ odpovídám. 


Marc Chagal, Hodiny, 1914

„A odkud ty můžeš vědět, že je? Že nezemřel? Že nezmizel a nenechal tu jen nápis: ,Odešel jsem. Přijdu hned‘ ? Zítra ho budeš hledat, a on nebude.“Ale ty se odmítavě usmíváš, vrtíš hlavou a znovu se k němu obracíš. Co mu chceš říct? Poprosit ho, aby byl lepší? Ale kdo mu může říct: „Postupuješ nespravedlivě?“ Chceš na sebe vzít jeho vinu... Někdy jsi příliš dobrá...Ale nemůžu vidět, jak se ti vysmívá. Vezmu kámen, rozmáchnu se... kdo povstal proti němu a odešel v pokoji? Ale já ti CHCI pomoci. Házím kámen.Jediné, čeho se bojím: možná se rozbije na kousky a já pochopím, že jsem viděl jen vlastní odraz a on stál za zrcadlem a trápil tě úplně jinak. 

Z ruštiny přeložila Rut Weinigerová