Umřel pan Feuerlicht

Ta zpráva se šířila jako blesk. Nakonec mi telefon pípal skoro nepřetržitě. Pan Feuerlicht, naše sluníčko, muž, který pomáhal udržet skutečné židovské tradice v Praze v době, kdy to vůbec nebylo módní a výhodné, v době, kdy se rozhodovalo o pokračování a nepokračování židovských bohoslužeb jako takových, ale i v době, kdy židovství už módní bylo a do synagogy se valily davy blouznilů, sektářů a šalomistických fanynek, muž, který si dovolil mne před vyděšenými turisty vyvolat k tóře jako šmoka ben šmoka, už nebyl mezi námi.Pohřeb byl v neděli. Byli tam všichni. Před obřadní síní byly vlastně ty samé tváře, co jsou vidět vždycky. Ty tváře, kterým opravdu někdy o něco šlo. Zcela mimo veškerá dnes nám vnucovaná dělení. Přehlížel jsem ten různorodý hlouček a říkal si, tak tohle je to skutečné pražské židovstvo. Tohle jsou lidé s úctou k minulosti, kdy židovství bylo o držku a židé museli držet pohromadě. Tohle je ten zbytek kontinuity s dobou před importem  		zahraničních politicko-ideologických směrů, které zničily konsensus naší rakousko-uherské Kultusgemeinde. Tohle jsou ti poslední svědkové ne tak dávné doby, kdy ateističtí židé nepovažovali ty pobožné, jako pana Feuerlichta, za cosi směšně zkostnatělého, čeho je třeba se zbavit. Doby, kdy neduživí vousatí hysterici nepeskovali stařečky nad obědem, ať si nasadí kipu. 

Doby, kdy šlo na košer oběd zajít vždy, když měl člověk chuť a čas. 
Projevy na pohřbu byly krásné. A tvrdé. Proč je opakovat. Kdo tam byl, tak to slyšel. Kdo pana Feuerlichta znal, tak to ví. A kdo ne, ten může jen hořce plakat nad svou dvojnásobnou ztrátou. 
Martin Šmok

Foto: Karel Cudlín