Několik poznámek k Pesachu
Sama existence židovského národa – am Jisrael je neodmyslitelně spjata s odchodem z Egypta – jecijat Micrajim. Bez jecijat Micrajim by nebyli Židé. Naši předkové by se časem nábožensky a kulturně asimilovali v egyptském prostředí a zanikli by, jako ostatně jiné národy a etnické skupiny tam žijící a nakonec jako samotní starověcí Egypťané. Proto odchod z Egypta hraje tak důležitou roli v naší náboženské tradici a liturgii, a to nejenom o Pesachu, svátku, kdy si připomínáme jecijat Micrajim. Každý erev šabat a erev chag pronášíme ve slavnostním kiduši slova „zecher lijcijat Micrajim – památka na odchod z Egypta“. Také v ranní modlitbě, v psukej de-zimra, čteme Mojžíšovu píseň a ve druhém požehnání modlitby po jídle, birkat ha-mazon, děkujeme Všemohoucímu za to, že nás vyvedl z egyptské země, z domova otroků. Pesach má také mnoho názvů, z nichž každý vyjadřuje určitou specifickou vlastnost tohoto svátku. Chag ha-pesach = Svátek překročení (2M 12), Chag ha-macot = Svátek macesů (2M 23,15), Chag ha-aviv = Svátek jara (5M 16,1). Taktéž ve svátečním kiduši se svátek nazývá zman cherutenú = doba naší svobody, později Chag ha-cherut = Svátek svobody. První, a v zemích diaspory též druhý, sváteční večer (letos 16. a 17. dubna) je určen tradiční sederové večeři, jejíž řád je již dlouhá staletí pevně stanoven a zakotven v pesachové hagadě. Jako samostatná kniha nás hagada šel pesach provází od 13. století až do dnešních dnů. Spolu s Megilat Ester je nejvíce ilustrovanou a nesčetnými komentáři opatřenou knihou. Komentáře a ilustrace pesachových hagad jsou taktéž nevyčerpatelným pramenem pro studium židovského folklóru. Za všechny alespoň připomeňme nádherné ilustrace manuskriptu Sarajevské hagady, která byla napsána ve Španělsku ve l4. století. Za zmínku stojí i humorná poznámka (dámy prominou), která je napsána v naší Pražské, renesančními dřevoryty ilustrované, hagadě z roku 1526. Tam, kde je zmínka o hořké zelenině, o maroru, se píše: „Je zvykem, že muž při tom ukazuje na ženu, neboť jak je řečeno - trpčí než smrt je žena...“ (tj. zlá žena, viz Kaz 7,26). Na 430 komentátorů opatřilo různá vydání pesachové hagady svými komentáři, poznámkami či poučnými příběhy, vážícími se k jejímu textu a tento počet se každoročně zvyšuje. Rád bych čtenářům Maskilu nabídl alespoň dva příběhy, které objasňují malé části z textu hagady. Na počátku sederu hlava rodiny pozvedne mísu s macesy a říká aramejsky: „Há lachmá anjá di achalú avhatáná b´ará d´micrajim – Toto je chudý chléb, který jedli naši předkové v egyptské zemi“. V samotné Tóře se však píše, že z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené chleby – macot, protože ještě nevykynulo. Byli totiž z Egypta vyhnáni a nemohli otálet (2M 12,39). Proč se tedy v hagadě píše, že macesy jedli naši předkové v Egyptě, když Tóra říká něco jiného? Tato otázka znepokojovala také vynikajícího komentátora rabi Abraháma ibn Ezru (1089 – 1164), který se na jedné ze svých mnohých cest dostal až do Indie, kde však padl do zajetí. Jeho věznitelé s ním velice špatně zacházeli, zotročili ho těžkou prací a k jídlu mu dávali placky podobné macesům, ale tvrdé jako kámen. Několik málo takových těžce stravitelných placek leželo člověku v žaludku celý den a on měl pocit sytosti. Poté, co byl rabi Abrahám ibn Ezra osvobozen ze zajetí, řekl, že teprve nyní pochopil slova autora pesachové hagady.
Še-ló echad bilvad amad alejnú l´chaloténú elá še-b-chol dor va-dor omdim alejnú l´chaloténú v´Hakadoš baruch hú macilénú mi-jadam – Poněvadž ne jenom jeden povstal proti nám, aby nás zničil, ale povstávají proti nám v každém pokolení, aby nás zničili, ale Svatý, budiž požehnán, nás zachraňuje z jejich rukou. V době arabského povstání proti Francouzům v Maroku (počátek 20. století), když povstalci tušili vojenský úspěch, pozvedli hrdě hlavy. Tehdy přišel k Baba Sidimu Abuchacírovi jeden arabský obchodník, aby od něho koupil nějaké zboží a při té příležitosti mu řekl: „Teď vám Francouzi dali občanská práva, ale až Mulaj Muhamad obsadí naši oblast, tak i my povstaneme, vás Židy podřežeme a vezmeme si váš majetek!“ Baba Sidi ho klidně poslouchal a pak suše pravil: „Mnozí ničemníci proti nám povstali, aby nás zničili, ale Svatý, budiž požehnán, nás zachránil z jejich rukou. Všechny, kdo se nás snažili zničit, stihl zlý osud. Také Mulaje Muhamada čeká trpký konec. Francouzi ho zabijí a porazí jeho přívržence.“ Štěstí však tehdy přálo Mulaji Muhamadovi, který se svými lidmi obsadil oblast Tafilet, odkud vytlačil Francouze. To byla příležitost pro nenávistného arabského obchodníka! Ihned se odebral k Mulaji Muhamadovi a udal Baba Sidiho, že straní Francouzům a že si přeje jeho, Mulajovu smrt. Vůdce povstalců se rozzuřil a přikázal obchodníkovi, aby mu ihned přivedl Baba Sidiho k potrestání. Obchodník se zaradoval. Běžel k Baba Sidimu a škodolibě mu sdělil: „Tak, nadešla tvá poslední hodinka! Půjdeš se mnou k Mulajovi a ten tě nechá popravit.“ Ani tehdy však Baba Sidi neztratil hlavu. Na svého nenávistníka se usmál, vlídně ho pozval k sobě domů, nabídl mu jídlo a pití, daroval mu část svého zboží a k tomu přidal ještě slušnou peněžní částku. Vždyť je psáno, že úplatek oslepuje oči moudrých (5M 16,19), a což teprve oči hlupáků! Úplatek na arabského obchodníka zapůsobil.
|
|
Ten však zaúpěl: „Oj Baba Sidi, já jsem tě už udal, musíš jít se mnou k Mulajovi. Když tě nepřivedu, popraví místo tebe mě, tak mi poraď, jak tě mám zachránit!“ Baba Sidi mu odvětil: „Není nic prostšího! Řekni mu, že jsi šel do židovské čtvrti, aby jsi mně k němu přivedl, ale nenašel jsi mě. Ptal ses sousedů a oni ti s pláčem oznámili, že jsem před několika dny náhle zemřel.“ Obchodník se zaradoval a ihned běžel oznámit Mulajovi, že Žid, kterého měl přivést k potrestání, před několika dny zemřel. „Co? Zemřel?!“, řval vztekem nepříčetný Mulaj Muhamad na obchodníka. „Když zemřel, tak zemřel, pošlu tě za ním na onen svět a ty mi ho odtud přivedeš!“ Mulaj popadl meč a usekl obchodníkovi hlavu. Netrvalo dlouho a sám Mulaj Muhamad padl v boji s Francouzi.
Rabín Daniel Mayer