Při vyřčení slova zázrak si mnozí z nás, a nemusí to být ani zapřísáhlí ateisté, představí jev či událost, vymykající se přírodním zákonitostem, které jsou zapříčiněny zásahem nadpřirozené síly – Boha. Zázrak má tedy své místo v náboženské víře člověka, tudíž ho nelze vědecky dokázat a ani vědeckými metodami zhodnotit. Pro mnohé je proto tento pojem pojmem náboženským, tudíž iracionálním. Pro jiné patří zázrak do říše pohádek, v lepším případě do světa neomezené lidské fantazie. Řekneme-li však slova jako dějiny, historické události, národ, stát, nikdo nepochybuje, že se jedná o zcela racionální pojmy, jež mají své zákonitosti, vývojové stupně a definice. Vraťme se ještě k zázrakům – nisim. Naše tradice rozlišuje dva druhy zázraků. Prvním je NES GALUJ – zjevný zázrak, jehož příkladem je přechod synů Izraele přes rozdělené Rákosové moře při východu z Egypta. Tam totiž všichni, kteří se účastnili exodu, byli očitými svědky tohoto zázračného zásahu Všemohoucího. 
Druhým je NES NISTAR – skrytý zázrak, kdy se běh událostí odvíjí jako souhra náhod, které vedou k žádanému cíli. Všemohoucí jakoby se nevměšoval do života a jednání lidí. Takto se nám jeví celý příběh záchrany Židů v perské říší popsaný ve svitku Ester. I zde však je možné vycítit Boží moc a vůli. Všemohoucí však řídí běh událostí jako režisér za scénou, skrytý vnímání člověka. Může mít zázrak místo v novodobých dějinách? Může existovat spojení zázraků se zcela prozaickými politicko-historickými procesy? Domnívám se, že ano, neboť vznik a vývoj Státu Izrael to potvrzují. Výše uvedené dva příklady zázraků byly vzaty z TaNaCHu, z Knihy knih, kterou díky našemu národu poznalo veškeré civilizované lidstvo. David ben Gurion, první předseda vlády Izraele, řekl toto: „Židovský národ má jistě právo na svobodu. Naše právo na Erec Jisrael nebylo stanoveno britským mandátem, ani Bafourovou deklarací, je mnohem starší. Předseda královské komise nebo někdo z jejích členů prohlásil na jednom ze zasedání, že britský mandát nad Palestinou je »biblí« sionismu. Já mohu prohlásit jménem židovského národa, že TaNaCH je našim mandátem na Palestinu.“ Nehledě na skutečnost, že se Davidu ben Gurionovi dostalo klasického židovského vzdělání, nelze jej podezřívat z náboženské přepjatosti či ortodoxie, spíše naopak. On však věděl, že TaNaCH je základním kamenem naší národní svébytnosti, kterou přes všechny historické zvraty nelze oddělit od Erec Jisrael. „Kdo kdy slyšel něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo národ snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sionská dcera své syny“ (Izajáš 66,8).

jeho hranicích žilo 600 tisíc Židů, dvakrát méně, než bylo palestinských Arabů, s nimiž již půl roku probíhal ozbrojený střet, po té, kdy arabské státy odmítly rezoluci OSN o rozdělení Palestiny na dva státy, na židovský a arabský. V sobotu 15. května 1948 napadly Egypt, Syrie, Jordánsko, Libanon a Irák sotva vyhlášený stát. Podle všech tehdejších vojenských odborníků byl Izrael předurčen k brzké zkáze. Početní, vojenská, politická a ekonomická převaha byla na straně protivníka. Během bojů proti intervenčním jednotkám arabských států i proti místním Arabům, kdy hospodářství země bylo ochrnuto a některá odvětví ekonomiky úplně rozvrácena, Izrael otevřel své brány všem židovským přistěhovalcům. Od 15. května do konce roku 1948 přibylo téměř 102 tisíc nových olim. Do konce roku 1951 to bylo již 687 tisíc, čímž se počet židovského obyvatelstva více než zdvojnásobil proti roku 1948. Těžko si představit, podle jakých ekonomických modelů se tehdy stát řídil, ale byl schopen tuto masu olim vstřebat. Jistěže život ve stanových táborech či přechodných střediscích – maabarot, nebyl žádný med a nikdo z nových přistěhovalců neměl na růžích ustláno, ale nakonec se všem těmto lidem dostalo během několika let slušného ubytování. I to byl zázrak. Sám si pamatuji, jak se po sametové revoluci v letech 90-91 přistěhovalo do Čech několik desítek rodin volyňských Čechů, a jaký to byl „problém“, s nímž se potýkaly státní instituce a městská zastupitelstva. Za další zázrak můžeme považovat průběh šestidenní války. To, co připravoval egyptský prezident Násir a jeho arabští spojenci, bylo fyzické zničení Izraele. V květnu 1967 byl Izrael obklíčen ze všech stran 250 tisíci vojáky arabských států s 2000 tanky a 700 stíhacími letadly a bombardéry. Celá tato vojenská mašinerie čekala na povel sjednoceného arabského velení k útoku na Izrael. Tehdy se rabináty velkých měst zabývaly otázkou přeměny parků na hřbitovy, neboť se počítalo s tím, že útoky arabského letectva a dělostřelectva si vyžádají tisíce lidských obětí. Egyptská pošta dokonce vydala v červnu 1967 známku k osvobození Palestiny, ale vzhledem k vývoji situace byla tato známka rychle stažena z oběhu. Jiným zázrakem moderních dějin byl vývoj situace během první války v Perském zálivu, kdy Saddám Husajn poslal na Izrael 39 raket scud. O „přesnosti“ těchto balistických raket není pochyb, ale přímým zásahem scudu nezahynul v Izraeli ani jeden člověk. Byla jen jedna nepřímá lidská oběť scudu. Těchto několik příkladů stojí k zamyšlení i pro lidi střízlivě uvažující. Jedním z vysvětlení, proč zázraky provázejí vývoj Izraele, je naše přesvědčení, že Izrael je oním počátkem růstu našeho vykoupení – rešit cmichat geulatenu. Letos připadá Den nezávislosti Izraele na středu 7. května, a proto přeji všem 
JOM HA-ACMAUT SAMEACH

w Rabín Daniel Mayer
w Reprofoto: Israel