Herečka a zpěvačka Hana Frejková prošla mnoha divadly (Karlovy Vary, Kladno, Divadlo Maringotka…), od roku 1986 působí na volné noze a kromě divadelní tvorby se již řadu let věnuje zpěvu tradičních židovských písní. Zpívá se skupinou Prager Tandelmarkt a v poslední době nejčastěji vystupuje také v komorní sestavě s kytaristou Michalem Hromkem v pořadu Písně v jidiš. 

S paní Hanou Frejkovou jsme se shodou okolností sešly v onen pošmourný březnový den, kdy začala válka v Iráku a zjistili jsme, že se naše názory na ni až překvapivě shodují, nicméně důvodem našeho setkání válka nebyla. Setkaly jsme se, abychom si povídaly o divadle, o zpívání, o židovství a ještě o lecčems dalším… 

Nebude Vám vadit, když se hned na úvod zeptám, jak chápete a prožíváte své židovství ?
Jsem členkou B’naj Brit a Hakoach. Hakoach především proto, že jsem mládí prožila na horách a hrozně ráda jezdím na lyžích a také chodím plavat. Jinak hned po revoluci jsem se stala členkou Společnosti přátel židovské kultury. Tenkrát hledali dobrovolníky, profesionály, kteří by byli ochotni vystupovat a číst na večerech, které se pořádaly. Byla to tehdy různá čtení, autogramiády a podobně. Na obci pracovalo kulturní oddělení, které tehdy vedla Pavlína Jahodová a dělala se spousta věcí, včetně divadelních představení, na kterých jsem se velmi ráda podílela. Mimo jiné asi i proto, že jsem právě neměla stálé angažmá a bez divadla jsem, jako každý herec, nemohla vydržet. Dnes na to ráda vzpomínám. Díky těmto akcím jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí, s nádhernými knihami a se zajímavými lidskými osudy. Vlastně to bylo velmi krásné období.

A v současnosti?
Společnost přátel židovské kultury už neexistuje a na obci se podobné věci organizují jinak. Spolupracuji ale se Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea a pokud je čas, ráda na jejich pořady chodím také jako divák či posluchač.

Zatím jsme mluvily zejména o aktivitách kulturních a sportovních, co náboženství? Jaký je Váš poměr ke všem těm dnes existujícím komunitám, spolkům a různým směrům židovství, které reprezentují? Máte potřebu vymezit se i tímto způsobem?
Byla jsem v životě dohnána do mnoha extrémních situací a jsem tím pádem zvyklá řešit své problémy a rozhodovat o svém životě sama. Nakonec, jako každý, ona to není žádná zvláštní výjimka. Spoléhám na svůj rozum a nechci patřit k nikomu, kdo by za mě rozhodoval. A kromě toho jsem determinována tím, že pocházím ze smíšeného manželství. Nejsem halachická Židovka, což je vždycky složitější. Suma sumárum, já své židovství prožívám v prvé řadě skrze kulturu. Na druhou stranu musím říct, že společnost, se kterou se stýkám na obci a při nejrůznějších židovských akcích, je vlastně jediným prostředím, kde nacházím lidi, se kterými si opravdu rozumím. Na takové té bázi, o které říkávám, že je jako spodní voda. Cítím se tam dobře. Ale ortodoxní Židovka ze mě nebude.

Jste věřící?
Ne. Nebyla jsem tak vychovaná. Nechci tvrdit, že bych vůbec nevěřila, ale když tak o tom přemýšlím, tak věřím hlavně v život. Určitě však mohu říct, že židovství mi vyhovuje způsobem myšlení. Taky mě napadá, že kromě jiného je na židovství krásné, jak se ženy starají o své děti a co všechno jim dokážou dát. 

Zpíváte s kapelou Prager Tandlmarkt, před dvěma lety jste vydali stejnojmenné úspěšné album. Jak dlouho vaše spolupráce trvá?
S Prager Tandlmarktem zpívám poslední tři roky, ve složení housle, akordeon, kytara, basa. Jedním z vrcholů naší spolupráce byl loňský podzim, kdy jsme s úspěchem vystoupili v Paříži na festivalu Pražská sezóna. Co se týče posledních aktivit, na podzim jsem připravila vlastní recitál s kytaristou a skladatelem Michalem Hromkem. Kromě písniček přidávám oproti vystupování s Prager Tandlmarktem trochu víc mluveného slova. Využívám knížku Leo Rostena: „Jidiš pro radost“. Jidiš výrazy, které se objevují v písních, přibližuji divákům skrze židovské anekdoty a podle ročního období a aktuálních svátků obměňuji texty – vyprávím třeba chanukovou nebo teď v poslední době purimovou povídku. Dělám vlastně takovou osvětu.

Kdy to všechno vlastně začalo, a kdo vybírá písně?
V roce 1997 jsme začínali se souborem, který se jmenoval Šarbilach – v té době jsme totiž hráli hru se stejným názvem. Kapela měla původně asi třináct členů, ale počet i složení se mnohokrát změnilo. Teprve posledních dva a půl roku vystupuje pod jménem Prager Tandlmarkt. 

Ten název je historický, tak se skutečně jmenovala určitá část Havelského trhu. Bylo to jediné místo – jediný trh – kde mohli Židé prodávat své zboží. Fotografie, která je na přebalu našeho CD, ukazuje právě tu část Havelského trhu.Písně, které jsme vybrali, jsou pro mne právě takovým trhem

písní, není to tematika náboženská. Zpívám spíš o lidském bolu, radosti, lásce a zkrátka věnuji se normálnímu lidskému údělu. Myslím, že obsahují takovou zvláštní směs ironie, vtipu, smutku a také nostalgie i sentimentu, což dohromady s východní melodikou vytváří kontrast, který z těch písní dělá něco naprosto jedinečného. A kromě toho, snažím se pokaždé zpívat i o svém vlastním smutku a trápení, o svých radostech, o svých osobních věcech… Právě z těchto důvodů si většinu písní vybírám sama.

Všechny písničky jsou v jidiš nebo zpíváte i hebrejsky?
Ne, hebrejsky nezpívám. Jidiš zpívám proto, že tomu absolutně rozumím – je to vlastně takový kompromis mezi mým židovským otcem a německou maminkou. U nás doma se mluvilo německy, já sama to pořádně neumím, protože moji rodiče se rozhodli, že ze mne udělají Češku. Celý život jsem se domnívala, že umím naprosto perfektně česky. Až když jsem se vdala, řekl mi můj manžel, že to úplně tak není a že v určitých situacích, třeba když se trošku napiju, mám takový divný přízvuk a že některé výrazy používám špatně. Nevěřila jsem mu, ale pak mi dokázal, že má pravdu. Moje maminka se naučila dokonale česky, ale to zázemí přece jen mělo škvíry, takže třeba řekla: „Tady v Karmelitský se tak dobře nakupuje, tady maj takovej vykřičenej krám, tam dostanete všecko.“ Nebo jedné paní složila poklonu: „Vy jste taková vypečená kuchařka.“ A tak podobně – zkrátka ty jemnosti…

Vám se to tedy občas také stává?
Mě můj muž nachytal například při tom, že jsem si až donedávna myslela, že „sednout někomu na lep“, znamená sednout mu na lebku. Onehdy jsem zase o někom řekla, že něco „udělal na kolenou“ a celá moje rodina se mi vysmála, že tak se to nemůže říct, že můžu říct jedině „na koleně“.Pravdou také je, že já se vlastně mezi lidmi pohybuji spíš na základě pocitu, slova pro mne tolik neznamenají. I můj způsob herectví je takový. Ať má moje postava sebevětší špalky textu, příliš mě to nevzrušuje. Čekám vždycky na ten okamžik, kdy pochopím, kdo to je, jakou má duši. Pak už mi jdou i ta slova sama od sebe.

Od loňského března hrajete spolu s Igorem Šebem a Kateřinou Duškovou v kabaretu „Ať žije život“, v režii Olgy Struskové. Můžete o tomto představení říct něco bližšího?
Je složen ze scének, skečů a písní jak českého, tak i německého kabaretu, které se hrály během druhé světové války v Terezíně. Název má podle Švenkova kabaretu „Ať žije život!“. Mluví a zpívá se v něm jak česky, tak německy, což odpovídá historické skutečnosti, kdy byla na tomto malém kousku země násilím koncentrována mnohojazyčná společnost. Zároveň to navazuje na česko-německo-židovskou společnost v předválečné Praze. Autorem této podoby představení je Koby Luria, rodilý Izraelec, muzikolog, který celý kabaret na základě mnoha setkání s pamětníky sestavil. Premiéra byla v Tel Avivu asi před třemi lety. Pražská premiéra byla před rokem v divadle Na prádle a momentálně nejčastěji vystupujeme ve vinohradském Vikadle. Na klavír nás doprovází Jiří Toufar.
Shodou okolností jsem znala obě dvě dámy, které v terezínském kabaretu účinkovaly. Vavu Schönovou – celkem jen povrchně – z doby, kdy sem přijížděla po revoluci a já četla na literárních večerech z její knihy „Chtěla jsem být herečkou“. Byla to obdivuhodná houževnatá paní. Ale ještě víc, osobně, jsem poznala tu druhou paní – Kamilu Rosenbaumovou. Kamila Rosenbaumová byla před válkou choreografkou u V+W, prošla Terezínem, přežila a po válce se vdala za ing. Gutha. Měli dvě dcery, které obě emigrovaly. Znala jsem ji velmi dobře a měla jsem ji strašně ráda. Dokonce jsem se s ní chodila radit se svými problémy. Byla pro mne jednou z osobností, které mě v životě hodně ovlivnily. Takže, kdykoli na kabaret myslím, myslím zároveň na ni, jako na blízkou přítelkyni. Byla mi blízká natolik, že mi v některých věcech dokonce nahrazovala maminku.
Když jsem se na tu roli připravovala, říkala jsem si, o čem ta hra asi tak je… Já si totiž myslím, že vždycky je nejdůležitější, aby člověk dokázal říct o čem to je, jednou prostou větou. Když to dokáže, je to dobré. A já jsem si tu jednu větu řekla. Ta jedna věta pro mne je: Jak prožít život bez sebelítosti. Tohle je krédo té hry, které přesahuje až do současnosti. Kdyby člověk vždycky dokázal svoje bolesti, starosti a problémy řešit bez sebelítosti, bylo by to úžasné! A oni to dokázali i v době, která byla tak hrozná.

w Ptala se Irena Dousková
w Foto: Michal Spevák