Szim Salom je progresivní židovská komunita v Budapešti. Szimchas (od hebr. „simcha“, tedy radost) je mládežnická skupina Szim Salomu. A právě Szimchas sezvala do Budapešti (převážně) mladé lidi z několika zemí, aby tu prožili prodloužený víkend (21.–24. března) a společně oslavili Purim.

Mladí ze Szimchas odvedli skutečně skvělou práci při zajišťování programu. Ten oficiálně začal v pátek večer bohoslužbou Kabalat Šabat v Szim Salomu. Kongregace nemá své vlastní prostory a tak si pronajímá obyčejný byt 2+1 v prvním patře jednoho budapešťském činžáku.

Synagoga Dohány

Nemají zatím ani vlastní sidury (pracuje se na nich), modlí se z okopírovaných listů papíru. Zato však mají svoji rabínku – Katalin Kelemen (dá se skutečně říct, že je to jejich vlastní rabínka, patří mezi zakládající členy kongregace, na rabínku vystudovala až později a v době studií byla s kongregací v neustálém kontaktu). Bohoslužba byla pro mnohé jistě nezvyklá – zpěv je tu doprovázen hrou na kytary a bubínky. Je vidět, že hudbu – hlavně tu sefardskou – tady mají moc rádi. Po bohoslužbě byla připravena večeře a s ní i první příležitost se trochu seznámit. 
Na purimový víkend přijelo přes dvacet lidí z Itálie (jasně nepočetnější skupina), Německa, Francie, Ruska, Irska, Anglie a USA (a pochopitelně České republiky), věkové rozpětí odhadem od šesti do šedesáti let. Někteří pracují pro židovské komunity ve svých zemích, ale většinou šlo o lidi nejrůznějších profesí (od zubaře přes pracovníka reklamní agentury až po studenta kriminologie), kteří tu rozhodně nebyli „služebně“ a z povinnosti. Přijeli proto, že cítí silnou potřebu setkávat se s lidmi podobných názorů a zkušeností, kteří se potýkají s podobnými problémy. Ostatně to byla i motivace hostitelské komunity. Szim Salom není oficiálně uznáván ani hlavní budapešťskou obcí (neologická), ani menší obcí ortodoxní. A tak se jeho členové musejí potýkat nejen se zcela prozaickými každodenními problémy (jako je nedostatek financí, ale také třeba problémy se sousedy v pronajatém bytě), nýbrž i s určitým pocitem izolace. S nápadem uspořádat mezinárodní oslavu Purimu přišel Nathan. Pochází z Anglie a je šachista (bezchybně mi vyjmenoval několik českých měst, kde se účastnil šachových turnajů – klobouk dolů před Angličanem, co si dokáže zapamatovat a říct „Rožnov pod Radhoštěm“!). Šachy jej také přivedly do Budapešti, kde strávil více než rok a kromě hraní šachů vydatně pomáhal Szim Salomu, hlavně v oblasti mládežnických aktivit a tak trochu i jako kantor. Brzy se s Budapeští rozloučí, odchází do Londýna studovat na Leo Baeck College. 

V sobotu ráno se část skupiny (ta část, která byla ochotná vstávat po pátečním seznamovacím večeru) vydala na bohoslužbu do hlavní budapešťské synagogy (vlastně by bylo na místě říkat spíše „templ“) na ulici Dohány. Byla postavena v roce 1859 v byzantinském stylu. Většině čtenářů je jistě známo, že se jedná o největší synagogu v Evropě a druhou největší na světě – větší je jen Temple Israel v New Yorku, i když patriotičtí Madaři to s trochou nadsázky zpochybňují s tím, že Dohány je možná přece jen úplně největší na celém světě. V každém případě se sem vejde až tři tisíce lidí a vnitřní prostor s několika patry galerií působí skutečně majestátním dojmem (nedávno byla dokončena celková rekonstrukce, takže je tu vše v plném lesku). Synagoga je neologická (historický směr umírněné reformy), muži a ženy sedí odděleně, i když v jednom prostoru a bez mechicy (pokud přijde dost lidí, sedí ženy na galeriích). Když jsme sem v sobotu ráno dorazili, modlilo se tu kolem třiceti mužů a žen, kteří v tom obrovském prostoru působili poněkud ztraceně. Nutno přiznat, že kantor, který bohoslužbu – celou v hebrejštině – vedl, byl velmi dobrý a ještě mu vydatně pomáhaly varhany a ženský sbor. A tak se na bohoslužbu velmi dobře dívalo a ještě lépe se poslouchala, ovšem o to podivnější pocit to byl. Jako byste sledovali divadelní představení (bima je vepředu a rozměry divadelního jeviště rozhodně má), spíše než se účastnili modlitby. Od místních jsme se posléze dozvěděli, že tentokrát přišlo skutečně mimořádně málo lidí, obvykle jich bývá asi dvojnásob. Prý to je ze strachu – o čtyři dny dříve začala válka v Iráku. Zato na Vysoké svátky přijde i kolem šesti tisíc lidí, takže nejen zcela zaplní synagogu, ale stojí i venku na ulici. Jiný případ je Chabad, kam jsme ještě stihli zajít po skončení bohoslužby v Dohány – malá synagoga byla plná, vejde se do ní kolem padesáti či šedesáti věřících. Ovšem pravda je, že se jednalo hlavně o cizince, žijící v Budapešti. Kromě neologické obce je v Budapešti ještě menší obec ortodoxní (bude mít nyní možnost využívat zrekonstruovanou synagogu na ulici Kazinczy pro asi dvě stovky lidí), a samozřejmě zde zmiňovaný Chabad. Celkem je v obcích a kongregacích registrováno asi 80 tisíc Židů, z toho kolem 80% patří k obci neologické. K dispozici jim je 23 funkčních synagog. 

Rabínka Katalin Kelemen a 
část italské výpravy ve víru tance 

potřebných studií se vrátil domů a byl tu za účasti vrchních rabínů Izraele a Ruska ordinován na rabína – prvního ortodoxního od 2. světové války. V této souvislosti je třeba zmínit, že Budapešť má svůj rabínský seminář (založený r. 1877), jediný v bývalém komunistickém bloku. Fungoval po celou dobu i během socialistické éry, ostatně sem v té době přicházeli i čeští studenti. Tato škola je ovšem neologická, nikoliv ortodoxní. Dnes je rozšířena na židovskou univerzitu, která kromě rabínů vychovává například také učitele a sociální pracovníky.

Na oběd jsme zamířili do restaurace Hanna, jediné košer restaurace v Budapešti. Ve dvoře domu, v němž se restaurace nachází, stojí chupa – krásná litinová konstrukce, na niž se zavěšuje svatební baldachýn. Menu bylo velmi tradiční – gefillte fisch a šoulet. Jen pár kroků od restaurace byste také našli košer cukrárnu Frőhlich. Výloze vévodil sladký model synagogy Dohány! 

Večer nás krásné staré cadillaky odvezly k lodi Saint Tropez, na níž se konal purimový bál – zlatý hřeb víkendového programu. Došlo k menšímu nedorozumění ohledně náležitého oděvu. Na pozvánkách stálo, že by se mělo jednat o „fancy“ oděv. Což si Britové vyložili jako „legrační“ oděv, tedy purimové masky, zatímco Američané (a s nimi všichni, kdo spíš znají americkou angličtinu, tedy většina) jako „krásné“, „honosné“ šaty, tedy zkrátka něco do plesu. Vzhledem k tomu, že autor pozvánky Nathan je Angličan, správně byla varianta a. Takže někteří přišli ve večerní róbě či obleku, zatímco jiní třeba ve fotbalovém dresu. Naštěstí to nikomu nevadilo a všichni se skvěle bavili, zejména při tanci, k němuž hrála místní klezmerová kapela, jazz či sefardská hudba v podání jednoho ze členů Szim Salomu.
V neděli v poledne jsme se opět sešli před Dohány, tentokrát na prohlídku židovské čtvrti. Průvodkyně Kati byla skvělá, kromě historie znala velmi dobře i současný židovský život v Budapešti a měla nepřeberné množství historek, které často o historii či současnosti vypovídají víc než hromady dat a jmen. Tak například o tom, jak pamětní desku, která připomíná osvobození budapešťského ghetta sovětskou armádou, po pádu komunismu město několikrát odstranilo v rámci účtování s minulostí (několikrát byla také zničena neznámo kým), a židovská obec se opakovaně brala za její znovuinstalování, neboť – málo platné – pamětníci si stále ještě dobře pamatují, kdo ghetto osvobodil, ať se to momentálně líbí nebo ne. A co vše můžete v rámci prohlídky židovské čtvrti vidět? Několik synagog, několik památníků (například známému švédskému diplomatu Raoulu Wallenbergovi, který za války zachránil tisíce maďarských Židů, ale i méně známému Švýcaru Karlu Lutzovi, který jich zachránil neméně) a muzeum. Návštěvníka pocházejícího z Prahy asi nijak zvlášť neohromí expozice rituálních předmětů, která se rozsahem nemůže rovnat té pražské, ale rozhodně by neměl vynechat expozici věnovanou moderní historii maďarských Židů, kde lze vidět skutečně unikátní kousky. Zjistíte tu například, co všechno dokáží lidé zužitkovat z vydrancované synagogy – je libo slušivé šatičky ušité z talitu či nákupní tašku z Tóry? Antisemitské propagandistické plakáty z doby předválečné a válečné také stojí za to. Třeba ten, kde vypasený Žid sedí na pytli plném peněz (jak jinak, že?) a maďarský nápis kolem hlásá: „Zbraní Žida jsou peníze – nadávejte mu zbraň do rukou!“ Na schodišti nepřehlédněte desku, která připomíná, že Theodor Herzl, kterého si většinou spojujeme s Vídní, se narodil právě zde, v Budapešti, v domě, v němž dnes sídlí Židovské muzeum. 
V neděli večer jsme se opět sešli v panelákovém bytě na ulici Csalogány neboli v synagoze Szim Salomu, kde byl připraven purimový program – koncert a hlavně purim spiel, zinscenovaný a zahraný členy Szimchas. Všechno bylo naopak, jak už tak o Purimu bývá a tak se dívky ujaly rolí Hámana, Achašvéroše či Mordechaje, zatímco sličnou Ester nezapomenutelným způsobem ztvárnil mohutný a vousatý Nathan. 
Pro ty, kteří zůstávali do pondělí, byla ještě připravena návštěva termálních lázní Luckacs na ulici Leo Frankela, kterým se přezdívá „židovské lázně“, protože ve výzdobě se hojně vyskytuje symbol šesticípé hvězdy. A pak už nezbývalo než se rozloučit. Jen pár dní po skončení budapešťského víkendu vznikla internetová skupina, jejímž plánem je navázat na něj a pokusit se založit novou tradici podobných purimových oslav, které by se měly konat v různých evropských městech. Takže „ba-šana ha-baa“ 

– kde vlastně?
w Text a foto: Kateřina Jelínková