CENA ŽIVOTA

Několik poznámek k moderní historii maďarských Židů

Přes mnoho styčných bodů se osudy maďarských a českých (respektive československých) Židů v moderní době často až překvapivě liší. Stojí určitě za zmínku si je připomenout.

Stejně jako pro Židy u nás i jinde v

Evropě, i pro maďarské Židy začínají vlastně moderní dějiny emancipačním procesem v druhé polovině 19. století. Maďarští Židé se stávají skutečnými maďarskými patrioty, ve velké míře se zapojili do revoluce roku 1848, sehráli významnou roli při budování maďarského průmyslu apod. V roce 1869 žilo v Budapešti kolem 45 000 Židů, do roku 1930 jejich počet vzrostl na 204 371, ve městě bylo 125 synagog.
Zlomem byla 1. světová válka a to, co po ní následovalo. Maďarsko, jako součást Rakousko-Uherska, patřilo mezi poražené. Zaplatilo za to ztrátou 70% svého území (Trianonská dohoda z Versailles). A tak, zatímco Československo nastoupilo po válce cestu politické stability, demokracie a obecné prosperity, což se týkalo i židovské populace, vidíme v Maďarsku úplně jiný obrázek. V listopadu 1918 byla vyhlášena republika, již v březnu 1919 však vzniká komunistická Maďarská republika rad. Členy vlády jsou takřka výhradně Židé, jediným nežidovským ministrem byl jistý Garbai. Dobový vtip říká: „Jakou funkci zastává ve vládě pan Garbai? – Dělá šábes góje." Republika rad padla v červenci a do čela státu nastupuje admirál Miklós Horthy. Začíná období prudkého vzestupu antisemitismu, do značné míry podněcovaného novou vládou, která se takto vyhraňuje vůči předchozí, „židovské" komunistické vládě. 
A tak se v meziválečném období objevují plakáty ztotožňující Židy se vším levicovým – „Sociální demokracie je židovský nesmysl!" hlásají nápisy, na zdech domů se objevují spolu dva symboly – šesticípá hvězda a srp a kladivo, mezi nimi rovnítko (místní Židé jsou dodnes v šoku z toho, jak rychle se stejné rovnice objevily na zdech v roce 1989!). Vládne zde ideální atmosféra pro vyhlášení prvního novodobého protižidovského zákona. Dávno před norimberskými zákony, dávno před tím, než vůbec kdo slyšel jméno Hitler, již v roce 1920 vychází v Maďarsku nařízení, tzv. „numerus clausus", které omezuje počet židovských studentů na univerzitách; nejprve na 6% podle zastoupení Židů v maďarské populaci, během dalších let se číslo stále snižovalo, až byl Židům vstup na univerzity zakázán úplně.

V roce 1934 podepisuje maďarská vláda tzv. římské protokoly o spolupráci s fašistickou Itálií a nacistickým Německem, v listopadu 1940 oficiálně přistupuje ve válce k mocnostem Osy. Tato politika je diktována hlavně snahou získat zpět území ztracená po 1. světové válce. Pro maďarské Židy představuje tento vývoj paradoxně dočasnou výhodu. Jakožto německý spojenec má Maďarsko svou autonomii a Židé jsou sice omezováni ve svých právech, nejsou však deportováni do vyhlazovacích táborů, a to v době, kdy na východě běží továrny na smrt naplno. Došlo jen k několika menším deportacím, muži byli příležitostně posíláni do pracovních táborů či na nucené práce na ruskou frontu – až do března 1944 tak zahynulo přibližně 
15 000 maďarských Židů. 

Zlom přichází po maďarské kapitulaci. Německo odpovídá okupací země a situace Židů se rapidně zhoršuje. V červnu 1944 vzniklo v Budapešti ghetto, na následující měsíce byly plánovány deportace. V tomto okamžiku nastupují na scénu zahraniční diplomaté z neutrálních států, kteří se pokoušejí maďarské Židy zachránit tím, že jim vydávají doklady svých zemí. Zdaleka nejznámějším se stal tajemník švédského Ministerstva zahraničí Raoul Wallenberg, který zachránil tisíce životů. Nemenší zásluhy měl ovšem i švýcarský konzul Karl Lutz, u nějž je navíc třeba ocenit, že pracoval na vlastní riziko, bez pověření a vědomí švýcarské vlády, na rozdíl od Wallenberga, který měl plnou podporu svých nadřízených. Stejně tak zcela na vlastní riziko se v záchraně Židů angažoval místní papežský nuncius Angelo Rotta. Pomáhali i další (Španělé, Portugalci), a tak vznikají tzv. chráněné domy neboli „mezinárodní ghetto", kde byly shromážděny desetitisíce Židů se zahraničními doklady. Přesto dochází i k deportacím a Němci se snaží co nejrychleji dohnat zpoždění v likvidaci maďarských Židů. Z doby existence ghetta pocházejí hroby ve dvoře synagogy Dohány. Židovský hřbitov byl za městem, po vzniku ghetta tedy nebylo kde pohřbívat. Na tomto místě dnes stojí památník obětem šoa – skulptura vrby, na jejíchž kovových lístečcích jsou zapsána jména obětí. Lístečků stále přibývá, kdokoliv může zaplatit přidání dalšího s dalšími jmény. 

V říjnu 1944 je admirál Horthy sesazen a k moci se dostávají maďarští fašisté – Strana šípových křížů pod vedením Ference Szalasiho. Nastává období protižidovského teroru a násilí. Od této chvíle už ani zahraniční doklady nezaručovaly nikomu bezpečnost.

Po válce zůstalo v Budapešti mezi osmdesáti a devadesáti tisíci Židů, zahynulo tedy kolem 50% židovské populace města. Dalších asi dvacet tisíc Židů pak opustilo zemi po potlačení povstání v roce 1956 a nástupu Kádárova režimu. Dále jsou si již osudy československých a maďarských Židů velmi podobné. Lze snad jen říci, že náboženský život nebyl v Maďarsku udušen tak dokonale jako u nás, zejména je třeba v této souvislosti vzpomenout existenci neologického rabínského semináře v Budapešti, který svou činnost nepřerušil ani během komunismu. Podobné jsou i snahy posledních let o obrození židovského života.

Za zmínku ještě stojí jedna smutná kuriozita. Vzhledem k válečnému vývoji došlo k tomu, že maďarští Židé mají dnes problémy se získáním odškodného proto, že nesplňují stanovené podmínky – byli v ghettu či koncentračním táboře příliš krátce. Určitého odškodného se dočkali ti, jejichž otcové zahynuli při nucených pracích na ruské frontě. Odškodné činí asi 120 eur na osobu, myšleno na jednu oběť. Pokud tedy dnes žijí například tři sourozenci, jejichž otec takto zahynul, dostane každý z nich 40 eur, přepočteno je to asi 1200 Kč. I taková může být cena lidského života…

w Text a foto Kateřina Jelínková