V minulém čísle jste si mohli přečíst rozhovor s profesorem Moshe Fassem z Izraele. Dnes vám u příležitosti Jom ha-šoa nabízíme několik jeho úvah na toto téma, které jsme během rozhovoru zaznamenali.

Přístup izraelské společnosti k holocaustu prošel několika vývojovými stádii. Když moji rodiče přišli před sedmdesáti lety do Palestiny, snažili se tu vytvořit novou společnost, s novými lidmi, s novým typem Izraelce, říkalo se mu sabra (hebr. „cabar“), byl to takový macho, co nikdy nebude vypadat jako jeho prarodiče v Polsku, v Rusku či na Ukrajině. Bude to bojovník. Je zajímavé přečíst si literaturu pro děti z té doby. Byla velmi bolševická. V hebrejštině můžete slyšet i mnoho známých komunistických, sovětských písní, to byla součást naší kultury.

Takže, když došlo k holocaustu, nevěděli jsme, jak se k tomu postavit. Na jednu stranu jsme mohli křičet: „Aha, vidíte, my jsme vám to říkali, my jsme to věděli. Diaspora, galut není místo pro Židy…“, „Šli jste jako ovce na porážku.“ Na druhou stranu to samozřejmě byla velká tragédie, protože všichni tito lidé, jako moji rodiče, ztratili celé své rodiny. V generaci mých rodičů tu snad nebyl nikdo, kdo by nepřišel o prakticky celou svou rodinu. Já jsem jako dítě měl babičku, protože ze strany mého otce přišla do Palestiny celá rodina (z matčiny strany nepřežili žádní blízcí příbuzní). Ale to jsem byl velká výjimka, většina mých vrstevníků neměla žádné prarodiče.

Po válce se tedy začaly dělat nějaké vzpomínkové akty, ustanovil se Jom ha-šoa, Den holocaustu. Ale později se začalo říkat: „Ono je to složitější, musíme také použít příběh povstání ve Varšavském ghettu a jiných povstání, abychom ukázali, že Židé byli i hrdinové, že nešli všichni jako ovce na porážku.“ A tak se tomu začalo říkat „Jom ha-šoa ve-ha-gvura“ – Den holocaustu a hrdinství, a hlavním bodem bylo vždy povídání o povstání ve Varšavském ghettu. To bylo v padesátých letech. 

A pak přišel proces s Eichmannem. To jistě znáte, Izraelci unesli v roce 1960 Adolfa Eichmanna z Argentiny do Jeruzaléma, kde jej veřejně soudili. A najednou se celá ta tragédie vyjevila v jiném světle. Začali jsme chápat, že hrdinství není jen vzít do ruky zbraň, hrdinství je také přežít, hrdinství znamená vzdělávat děti, hrát divadlo, dělat hudbu… Byl jsem jedním z prvních lidí, kteří se začali zabývat divadlem v polských ghettech. Kultura byla podstatnou součástí života v ghettu. Když vyšlo nařízení, že všichni varšavští Židé se musejí nastěhovat do ghetta, odešlo tam kolem osmdesáti procent členů varšavské filharmonie. Do ghetta odešlo mnoho profesorů, učitelů. Je to také otázka toho, jak je možné vést alespoň částečně důstojný život v situaci, kdy víte, že vás čeká smrt. Dlouhá léta jsem také holocaust vyučoval v rámci ročního přípravného programu na Hebrejské univerzitě, dodnes mluvím každoročně na Jom ha-šoa ve školách. Vyučování holocaustu je dnes na izraelských školách součástí osnov, mládež jezdí do Polska, říká se tomu „Mic’ad ha-chajim“ (Pochod života), ale nebylo tomu tak vždy. Začalo se s tím až po jomkippurové válce, tedy až asi od poloviny sedmdesátých let. 

Tehdy jsme si byli jisti, že Izrael prohraje. Lidé, kteří tehdy sloužili jako vojáci na Sinaji, na Golanech najednou pochopili, že nejsou nějací hrdinové odjinud, ale že sdílejí společný osud židovského národa. Poznali ten pocit, že můžete být zlikvidováni proto, že jste Židé, že vaši sousedé vás nenávidí proto, že jste Židé. V tu chvíli přestalo být důležité, jestli jste aškenázský nebo sefardský Žid. Když si přečtete vzpomínky vojáků z té doby, často narazíte na větu: „Mysleli jsme, že přichází šoa.“ Jomkippurová válka byla skutečným zlomem. Do té doby jezdily děti na školní exkurze do Deganii (první kibuc – pozn. redakce). Dnes potkáte školní exkurze hlavně v Jad Va-Šem (Památník holocaustu v Jeruzalémě – pozn. redakce). Někde se stala chyba, vzdělávací systém, který se zaměřoval pouze na onu heroickou, průkopnickou část naší historie, nebyl správný. Ne že by to nebyl dobrý nápad, ale jsou s tím i problémy. Vezměte si například slavnou Masadu, znáte určitě heslo: „Mecada šenit lo tipol – Podruhé Masada nepadne.“ Ale co vlastně byla Masada? To byl jeden z nejtragičtějších omylů židovských extremistů, kteří nejprve způsobili zkázu Jeruzaléma, sami zapálili sklady potravin a potom utekli na Masadu. A nakonec při římském obléhání spáchali hromadnou sebevraždu. Symbolem čeho je potom Masada? Jaké poselství tu chceme mladé generaci předat? Že hromadná sebevražda je hrdinství? Je to zkrátka věc, nad kterou je dnes třeba se zamýšlet a vyvodit závěry ohledně vzdělávání nových generací, neučit jen o kibucech a Masadě, ale i o šoa. Zejména teď, kdy pamětníci už skutečně vymírají. Dnes ještě máme možnost přivést do škol lidi, kteří přežili a mohou mládeži předat své osobní zkušenosti. 

w Zaznamenala Kateřina Jelínková