Přinášíme rozhovor s hostujícím rabínem Bejt Praha, Mortonem Narrowem. Po absolutoriu konzervativního rabínského semináře působil krátce ve Spojených státech, odkud v roce 1965 odešel do Švédska, kde žije dodnes.
Jaké bylo vaše rodinné zázemí?
Velmi typická americká židovská rodina. Žádní rabíni v rodině nebyli. Jediná zvláštnost snad je, že moji prarodiče z otcovy strany byli farmáři. Přišli do Spojených států koncem 19. století z
Běloruska. Usadili se v jižním New Jersey, to je židovská zemědělská oblast. Každé prázdniny jsem tam strávil dva týdny, což udrželo moji znalost jidiš. Oba moji rodiče se už narodili v Americe. Vyrostl jsem ve Filadelfii, kde jsem zůstal až do skončení střední školy. Pak jsem strávil devět let v New Yorku, kde jsem studoval na Yeshiva University a později na Jewish Theological Seminary, což je škola, která připravuje konzervativní rabíny. Takže celý můj život byl zpočátku typickým příběhem amerického Žida – prarodiče přistěhovalci, rodiče, kteří velmi tvrdě pracovali, otec byl obchodní zástupce, maminka pracovala v kanceláři. Typičtí američtí židovští rodiče, kteří se dřeli, aby další generaci umožnili získat vysokoškolské vzdělání.
To zní skutečně velmi typicky. Kdy došlo k odbočení z vyšlapané cesty?
V roce 1965; vděčím za to velkému americkému rabínu a mému příteli, Marshallu Meyerovi. Tento muž odešel v roce 1959 do Argentiny a změnil celé jihoamerické židovstvo. Založil rabínskou školu, rozjel celou řadu programů, ovlivnil jak reformu, tak ortodoxii. Mnohokrát byl doslova v nebezpečí života, nebyla to nijak klidná doba, ale on byl skutečně silná osobnost. A pak najednou, po vší té vykonané práci, z Argentiny odešel. Všichni by očekávali, že si bude užívat plodů své práce a odpočívat. Ale on najednou odešel do New Yorku, kde převzal velmi zanedbanou synagogu Bnei Jeshurun a změnil ji v jednu z nejvýznamnějších newyorských synagog. Stala se také místem, kam přicházeli lidé bez domova, hladoví, lidé, kteří potřebovali pomoc. Zkrátka, na co sáhnul, to se měnilo ve zlato. A byl to právě on, kdo mi vnukl myšlenku odejít do Evropy.
Po vystudování jste nejprve působil jako vojenský kaplan, tak jako dnes váš syn, který se stal ortodoxním rabínem.
Ano, náš syn je momentálně v Kuvajtu, jako rabín amerických vojenských sil. Jsme z toho trochu nešťastní. Já jsem tehdy sloužil jako vojenský kaplan v Japonsku.
Je to typický začátek kariéry?
Dnes ne, ale když jsem já studoval, jednou z podmínek přijetí do rabínského semináře bylo, že jste se zavázali být k dispozici, pokud si vás armáda vyžádá. Děláme si legraci z našeho syna Joshuy, že je „made in Japan“.
Ve Spojených státech jste pak jako rabín působil pouhé tři roky.
Ano, ale bylo to velmi zajímavé. Sloužil jsem na Floridě, na mysu Canaveral. Byla to velmi mladá kongregace, mnozí z kongregantů pracovali ve vesmírném středisku. A také jsem získal zcela nové zkušenosti, když jsme dělali letní tábory pro židovské děti. Tehdy jsme v této oblasti byli vlastně úplnými průkopníky. Takže když mě Marshall přesvědčil, abych to šel zkusit do Evropy, odešel jsem do Švédska – původně na tři roky – kde jsem se měl věnovat mládeži. Jenže pak německý rabín, s nímž jsem tu měl pracovat, nečekaně zemřel na infarkt. A tak mě požádali, abych zůstal a převzal jeho práci. Jsem velmi rád, že mi židovská obec ve Stockholmu dala příležitost budovat komunitu podle mých vlastních představ a priorit.
Říkáte židovská obec ve Stockholmu. Je tam jen jedna židovská obec?
Ano, dnes je stockholmská židovská obec vlastně naprostým unikátem. Ale ten model není nový, fungoval před válkou v Německu, v Čechách vlastně také. Byla jedna židovská obec, do níž patřili všichni Židé, ať už byli ortodoxní nebo to byli sionisté, prostě všichni patřili pod jednu střešní organizaci – tzv. Einheitsgemeinde, sjednocenou obec. Co se však stalo po válce, je to, že většinou vedoucí roli v těchto obcích převzali ortodoxní. Ale ve Stockholmu k tomu nikdy nedošlo. A tak tu dodnes klidně působí v rámci jedné obce ortodoxní rabín vedle konzervativního. Reformní či liberální rabín tu není, protože tu není dost lidí, kteří by jej vyžadovali. Jezdí tak dvakrát třikrát ročně, aby vedl reformní bohoslužby. Ale pokud by tu bylo dost lidí pro vytvoření liberální kongregace, tak by tu ta kongregace prostě byla.
Napsal jste několik prací o sionismu ve Švédsku, včetně doktorské práce. Bylo tam toto hnutí silné?
Ne, sionismus ve Švédsku vlastně propadl. Ale bylo to zajímavé a odhalilo to určité aspekty společnosti. Tak například o amerických penězích. Za první světové války stála Amerika proti Německu a Turecko, jemuž patřil Erec Jisrael, bylo německým spojencem. A jišuv, židovské osídlení v Palestině, zoufale potřebovalo americké peníze. Ale ty nemohly jít rovnou do Turecka. A tehdy zapracovala židovská obec ve Švédsku a zařídila transfer peněz přes Švédskou národní banku, a to zachránilo v letech 1917–18 životy mnoha Židů v Palestině.
Takže švédští Židé se v historii sionismu osvědčili spíše jako prostředníci, vyjednávači, než sionisté v praxi, kteří by odešli osidlovat Erec Jisrael?
Ano, to se tu vždy týkalo jen hrstky jednotlivců. Ale je tu pár zajímavých drobností. Například jsem zjistil, že hlavní sídlo Poalej Cijon v letech 1915 až 1918 bylo ve Stockholmu. V roce 1919 se tu konala velká konference o Palestině za účasti Ben Guriona. První Žabotinského projev v jidiš byl přednesen v Malmö. No, asi tím nijak nešokujete svět, ale je to zajímavé. Byl jsem asi první, kdo se o tyhle věci zajímal. Když jsem hledal v archívech, bylo to všechno pohřbené pod tunami prachu.
Ano, v Americe. Ale Evropa na to ještě není připravena. Ale určitě to přijde, a já jsem pro. Bude to nicméně ještě nějakou dobu trvat. To je jako kdyby teď měla přijít rabínka do Prahy, na to je prostě ještě moc brzy. Ale jednou to přijde. Podívejte, třeba v Izraeli, v jeruzalémské čtvrti Talpijot je krásná konzervativní synagoga, chodí tam kolem dvou set lidí. Muži i ženy se tam modlí společně, ale někteří velmi tradičně založení muži nechtějí, aby ženy četly z Tóry. Jak to vyřešili? Modlí se společně, a když přijde ke čtení z Tóry, tak se rozdělí na dvě skupiny a znovu se sejdou na „dvar Tora“ a následnou diskusi. Tady je vidět, že i ideové neshody se dají prakticky vyřešit, nesmí se to ovšem stát osobním bojem jedněch proti druhým. Důležité je dát co největšímu počtu lidí možnost se zapojit. A tak mají ženy své čtení z Tóry, aniž by to někomu jinému působilo problémy. Já osobně jsem přesvědčen, že ženy jsou budoucnost, ale někdy se zkrátka musí postupovat pomalu a opatrně. Správné načasování je velmi důležité.
Jak jste se dostal do Prahy?
To je zásluha mého přítele Egona Lánského. Bejt Praha hledala rabína a on jim řekl o mně, já už jsem byl v penzi a pro židovskou obec ve Stockholmu jsem pracoval jen na třetinový úvazek. Ale nebylo to ideální, protože když někde působíte tak dlouho, je pak těžké jen přihlížet, co dělají jiní. A tak
pro mě bylo lepší pustit se do něčeho úplně jiného. Na druhou stranu mám ve Stockholmu rodinu, takže nechci být pořád pryč. Takto jsem vždy dva týdny (a tři víkendy) v Praze, a pak zase ve Švédsku. Tam se pak věnuji vnoučatům, vyzvedávám je ze školky, hraju si s nimi…
Takže jste teď na půl úvazku rabín a na půl úvazku dědeček?
Přesně tak. Moje žena to dělá úplně stejně. Je antropoložka a teď třeba je v Etiopii, to je její specializace. Snažíme se to vždycky naplánovat tak, abychom byli doma společně.
O co se v Praze chcete snažit?
Jeden profesor sociologie mi řekl, že dříve bylo možné mít malé židovské obce, osmdesát, sedmdesát, šedesát lidí, které fungovaly velmi kvalitně. Dnes je ale prakticky nemožné dosáhnout kvality bez dostatečně početné základny. A to je teď velká otázka i v Praze. Podle mě by se měla obec otevřít, přijmout více lidí. Potkal jsem v Praze mnoho vzdělaných, chytrých, dobrých lidí, tak jim dejme šanci se zapojit, aktivně se podílet. Nechme každou synagogu fungovat, ať Bejt Simcha dělá co umí, Bejt Praha ať dělá své a Chabad zase to svoje. Ale je důležité mít základnu, mít dost lidí. Co nadělá Bejt Praha se svými padesáti lidmi nebo Bejt Simcha se svojí stovkou? To je můj pocit. Praha má ale velkou výhodu, je to jediné místo v celé diaspoře, alespoň pokud vím, kde hlavní turistickou atrakcí jsou židovské památky. To je zlatý důl. Takže obec tady je dobře zajištěná a má tu možnost vybudovat něco skutečně kvalitního, ale to nepůjde bez kvantity. Takže můj názor je – otevřete se! Bojujme mezi sebou na bázi ideové, ať mezi sebou synagogy soupeří v aktivitách, ale také spolupracujme.
Jakou komunitou je dnes Bejt Praha? Jsou to hlavně Češi nebo cizinci?
Převážná většina Češi. Také se velmi pilně učím česky. Nevím, jestli to k něčemu bude, ale snažím se. Už dobře zvládám třeba „vstaňte“, „otevřete si knihu na straně…“, taky si už pohrávám s myšlenkou, že bych zkusil nějakou modlitbu přečíst česky.
Vy umíte švédsky výborně. Také jste se podílel na novém překladu Bible do švédštiny.
Předpokládám, že se nejednalo o židovský překlad, ale o ekumenický projekt.
Ano, bylo to v 70. letech, kdy vznikla potřeba nového překladu, protože nejnovější tehdy dostupný překlad byl z roku 1917. Od té doby se jazyk hodně změnil, změnilo se toho dost i v teologii. A tak se začalo pracovat na novém ekumenickém překladu, který měl být neutrální, vhodný pro křesťany různých směrů i pro Židy. Proto byli ke spolupráci přizváni zástupci různých církví. A já jsem se stal členem výboru. Překlad jsem sám nedělal, ale veškeré texty procházely mou revizí.
Celá práce trvala dvacet šest let…
To je pravda. Začalo se Novým zákonem a ještě než jej dokončili, tak se rozhodli, že budou pokračovat a v té době mě přizvali do výboru. Takže můj podpis je i pod finální verzí Nového zákona. To jsem asi jediný rabín, kterému se něco takového stalo. Takže jsme udělali Nový zákon, potom Starý zákon, pak i apokryfy. Byla to určitě jedna z nejzajímavějších věcí v mém životě. Jen si to představte – americký rabín, hovořící švédsky s americkým přízvukem, jak bádá nad všemi těmi nuancemi a záludnostmi švédského textu…
Děkuji za rozhovor.
w Ptala se Kateřina Jelínková
w Foto: Michal Spevák