Problematika humánnosti rituálních porážek zvířat 
zv. „šechita“ ve třetím tisíciletí


Je tomu již 12 let, kdy se v parlamentu projednávala první novelizace zákona o ochraně zvířat proti týrání. Poslanci tenkrát tento zákon rozšířili i o výčet důvodů k usmrcení zvířete, zakázaných metod usmrcování zvířat atd. Dalo se proto očekávat, že se na „přetřes“ zásluhou několika rádoby pokrokových poslanců dostanou i metody porážek, které jsou běžné v několika náboženských komunitách, kde se považují za zcela normální, i když neaplikují metody omračování před vlastní porážkou. To, že tenkrát rozum zvítězil, budiž přičteno k dobru českých poslanců, protože opak by vzbudil údiv světové veřejnosti ve vyspělých zemích, kde tento způsob porážek vybraných druhů zvířat je kladen svou humánností na roveň metodám běžného porážení.
Vzhledem k tomu, že v České republice je o těchto metodách jen minimální a navíc značně zkreslená informovanost, bude účelné se v krátkosti touto problematikou zabývat. Nelze totiž dovolit, aby se v důsledku nedostatku informací tento problém zpolitizoval.

Základní principy šechity
Šechita je přes tři tisíce let starý postup porážek povolených druhů zvířat, který je židovskými komunitami dodnes bezpodmínečně dodržován. Metoda šechity spočívá v jednoduchém a rychlém „podříznutí krku“ několika rychlými pohyby speciálním a velmi ostrým nožem, který nezpůsobuje bolest. Přetnou se měkké struktury předcházející krční páteř (nůž se nesmí dotknou obratlů) a oddělí tracheu, jícen, dva vágní nervy, hrdelní tepny a krční žíly, hlavní cévy zásobující hlavu a mozek. Po řezu nastává okamžitá akutní anémie mozku a zvíře upadne do dokonalého bezvědomí.
Při porážce musí být dodrženo pět zásad, týkajících se druhu nože a kvality jeho ostří, souvislosti, směru a situování řezu. Dodržováním těchto pravidel se ušetří zvířatům bolest, jelikož tato metoda splňuje klasické pravidlo chirurgie: „Cito, tuto et jucundo“ – rychle, s jistotou a s minimálním utrpením.
Rychlé vykrvení má význam také z hygienického hlediska, a to z důvodu vytvoření podmínek pro uchovatelnost, resp. skladovatelnost masa.

Šechita jako humánní porážka
Termíny „humánní“ a „porážka“ dohromady představují určitý paradox. Porážka totiž nemůže být ze své podstaty humánní, i kdyby se použila sebelepší metoda. Jelikož je však konzumace masa dosud všeobecně považována za lidskou nezbytnost, musí být porážka uskutečněna co nejhumánněji. Šechita je pak jako metoda porážky středem pozornosti určitých vrstev lidí, kteří ji prohlašují za nehumánní. Setrvávají na argumentech, které lze jen s obtížemi vyvrátit či potvrdit. Často se jedná o skutečné obavy poctivých ochránců zvířat, které lze vědeckými argumenty vyvrátit. Na druhé straně se často jedná o výslovné protižidovské tendence, s nimiž b-hužel nikdo nic nesvede.
Argumenty proti šechitě lze shrnout do tří bodů:
1. Zvíře zůstává při vědomí a tudíž je citlivé na bolest dokonce i po podříznutí.
2. Řez sám o sobě je bolestivý.
3. Příprava na porážku, včetně povalení zvířete, je krutá.
Již od minulého století generace světových fyziologů, veterinárních lékařů a etologů tyto argumenty vyvracejí stále dokonalejšími vědeckými metodami. Záznamy uskutečněné při porážkách na encefalografech, spirometrech, elektrokardiografech ap. naznačují, že zvíře ztrácí vědomí v několika málo sekundách a to tak rychle, že nestačí bolest při řezu pocítit. To, že i potom je srdce v činnosti, usnadňuje a urychluje žádoucí vykrvení, které je téměř maximální. Navíc současné technické vybavení jatek, kde se porážka touto metodou provádí, je tak dokonalé, že povalení zvířete ve speciálních rotačních klecích umožňuje zkrátit celý proces šechity na 15 až 20 sekund. Vlastní změnu polohy zvířete lze charakterizovat jako záměrné odvedení pozornosti zvířete od okolí, a tím i oddálení, resp. eliminaci obranných reakcí.

Halacha k otázce před-porážkového omračování
Vzniká otázka, proč se nepřijme metoda omračování zvířat, které je údajně humánnější, pokud se tento pojem vůbec dá s porážkou spojovat. Židovská religiózní legislativa totiž přepokládá, že zvířata v každém případě přicházejí na porážku v normálním přírodním stavu, nenarušeném vnějším zásahem. Lze bezvýhradně konstatovat, že fyzické a anatomické účinky omračování elektrickým proudem, chemikáliemi, plyny apod. jsou humánní a z hlediska veterinární péče bezproblémové? Mají takto omráčená zvířata potřebný stupeň vitality? Jsou všechny orgány nenarušeny a nepoškozeny oproti normálnímu stavu? 
Nelze jednoznačně odpovědět! To svědčí o tom, že péče o ochranu zvířat je velice důležitým principem židovského práva. Např. člověk musí vždy nakrmit zvíře jako první než nakrmí sám sebe. Není

zakázáno používat zvířata na práci, využívat jejich produkty, používat je k experimentům. Vše musí být ale vykonáváno s maximální respektem vůči životu zvířete. Zvíře např. nesmí být poraženo na dohled jiného žijícího zvířete, poražení, resp. povalení musí být co nejopatrnější. Zvířete se po provedení šechity nelze dotýkat tak dlouho, dokud jeví známky života. Proto i poražeč – šochet - musí být osoba vysoce kvalifikovaná, morální a zodpovědná, s obrovskou úctou k životu.

Halachou povolená zvířata ke spotřebě
Mnohé nejasnosti má naše veřejnost i v otázce zvířat, povolených v tradičních židovských komunitách pro spotřebu. Smí se totiž pojídat maso pouze určitých zvířat ve vitálním stavu.
Ze savců jsou určeni ke spotřebě pouze:
1. přežvýkavci (bovis, cervides): skot včetně telat (ačkoliv jsou v době mléčné výživy nepřežvýkavá), skopové, kozí a jelenovití; parametrům kašrutu odpovídá i žirafa (zemer), jejíž konzumace však nemá v židovské tradici místo
2. ptáci: slepice, kachny, husy, krůty, křepelky
3. ryby: pouze ty druhy ryb, které mají ploutve a šupiny viditelné pouhým okem
4. z živočichů bez páteře jsou povoleny některé druhy kobylek, ale tato tradice v dnešní době již vymizela
Z tohoto výběru druhů zvířat lze usoudit na obrovskou moudrost židovských praotců, kteří povolili k porážkám takové druhy, jejichž psychologie (strach ze smrti či porážecího nože) a vnímání bolesti je adekvátně nízké z hlediska ochrany zvířat proti krutosti.

Závěrečné historické shrnutí problematiky
První vědecká práce, obhajující šechitu, byla ve světě publikována již v minulém století, a to r. 1894 německým fyziologem J. A. Dembem. V Čechách se obhajobě rituálních porážek věnoval ve 20. letech minulého století na Fyziologickém ústavu AV v Praze Dr. S. Lieben, který se zabýval po-porážkovými změnami mozkové tkáně u krav. Ke světově fundovaným odborníkům na problematiku rituálních porážek, jak po stránce vědecké, tak i po stránce halachické, patří bezpochyby rabín švýcarského města Bassel, MVDr. I. M. Levinger, PhD. Ten po řadu let dokazoval svými mnohačetnými vědeckými publikacemi, založenými na hlubokém bádání a znalosti pramenů Talmudu, halachy a moderním vědeckém sledování, že šechita je mnohem humánnější než klasické metody porážek, založené na tzv. před-porážkovém omračování zvířat. Nejnovější výsledky bádání v otázce šechity byly nyní publikovány naší pracovní skupinou na mezinárodní konferenci Animal Welfare 2002, která proběhla 25. září 2002 na Veterinární a farmakologické univerzitě v Brně. V současnosti probíhají na Ministerstvu zemědělství práce na druhé novelizaci „Zákona o ochraně zvířat“, proto diskuse a argumentace k této problematice je pro naši židovskou komunitu více než aktuální a nezbytná. A to především v současné době teroru a politizace všeho, co je spojeno s obranou židovského státu a národa ve světě. Kdo ví, co si kdo na nás může ještě vymyslet!?

Dr. Samuel Abramson
Ing. Jakub Abramson
Doc. Oldřich Doležal, DrSc.