JÁRCAJTOVÁ SVÍČKA PRO ALBERTA ROSENA

Albert Rosen, český dirigent, se narodil 14.2.1924 ve Vídni Lazaru Rosenovi a Terezii Růžičkové. Na vídeňské Akademie für Musik und darstellende Kunst studoval v letech 1946-47 klavír a skladbu. Absolvoval rovněž obor dirigování na pražské konzervatoři (1947-49). Svým výrazným působením v plzeňské opeře (1952-60) si otevřel cestu do Národního divadla v Praze, kde v letech 1961-71 nastudoval mnoho představení. Koncem 60. let se stal šéfdirigentem RTE Symphony Orchestra v Dublinu, po r. 1981 hostujícím šéfdirigentem téhož tělesa s novým názvem National Symphony Orchestra. V 80. letech dosáhl velikých úspěchů v čele Western Australia Symphony Orchestra v Perthu a Adeaide Symphony Orchestra. 25 let spolupracoval se slavným operním festivalem v irském Wexfordu. Dirigoval v mnoha světových operních domech (ve Velké Británii, USA, Francii, též v Íránu). Jako operní dirigent uváděl na světová pódia českou operní klasiku a pomáhal českým umělcům prorazit v zahraničí (do Irska přivedl řadu našich zpěváků i instrumentalistů - za všechny jmenujme Ivo Žídka nebo Gabrielu Beňačkovou). Po roce 1992, kdy se Smetanovo divadlo přeměnilo na Státní operu Praha, zde Rosen dirigoval řadu vynikajících představení.
Ve světě, zejména ve Velké Británii, Austrálii, na Novém Zélandu a v Irsku, byl velmi vážen a oceňován. U příležitosti jeho 70. narozenin mu byl v r. 1994 Společností rozhlasu a televize Irska, jejíž orchestr vedl téměř 30 let, udělen titul Conductor Laureate.Jak už to v české kotlině bývá, tak si tu na něj náhle také vzpomněli. Konkrétně krachující pohrobci komunistického Pragokoncertu, jenž si kdysi nárokoval monopol rozhodovat o tom, kdo může vyjet a kdo ne, si usmysleli, že na tehdejším čerstvém sedmdesátníkovi vysoudí honoráře za zahraniční koncerty, které ve skutečnosti nikdy nezprostředkovali. To se psal rok 1994!Přesto Albert Rosen na naši zemi nezanevřel, i když i nadále pobýval hlavně v irském Dublinu, kde také 23. května 1997 zemřel. Do poslední chvíle pracoval, nepřipouštěje si pro jistotu, aby se mu náhodou nechvěla taktovka, vážnost své choroby. Pracoval s těmi, pro něž bylo svátkem pod ním hrát a tvořit tak až bolestně pomíjivou, ale zároveň ve vnímavých duších přetrvávající krásu.Stál opřený o pult a rytmickým ťukáním posunoval jednu prázdnou decinku ke druhé. Když se konečně střetly, cinknutí kupodivu nezaniklo v okolním hluku. Dopolední zkouška právě skončila, tak dámy a pánové ze sboru musí ještě všechno probrat. "To je zajímavé, rrrád bych si tam někdy zadirrrigoval," pousmál se nápadu uvést v pražské Jubilejní synagoze Schönberga. Uplynulo pár let. "Ten, který přežil Varšavu" se v jubilejním roce svého vzniku nakonec v synagoze nehrál. 
Z důvodů různých, jeden mě ale mrzel nejvíce: 23. května 1997 pan dirigent Rosen svou taktovku odložil navždy.Za další dva roky jsem se opět ocitl v klubu. Pravda, poněkud rozlehlejším, anglicky konverzující páni ve fracích postávali u vysokých stolků, u dlouhého stolu  s mořskou havětí cvrlikaly tři či čtyři obdivovatelky páně koncertního. Oddělil jsem se od skupinky našich "sboráků" a jal se vzít útokem nejbližší stolek s papáním, po koncertě mi notně vytrávilo. Zakopl jsem o hůl staršího pána, sedícího v nízkém křesílku. Byl to emeritní koncertní Western Australia Symphony Orchestra. Byl ke mně velmi milý a ptal se na Prahu. Pak mu trochu zvlhly oči: "Měl jsem tam dobrého přítele, Albert Rosen se jmenoval, znal jste ho?" Tak jsem mu v rozpacích a svou příšernou angličtinou vyprávěl, jak jsme si Mistra všichni vážili."

Tady jsme Alberta měli všichni rádi. Vždyt' jste to slyšel, orchestr hraje ještě pořád podle něj...." Pak vyprávěl, jak Maestro jednou, když se koncertní opozdil v ladírně, jej předešel a po potlesku publika si sedl k prvnímu pultu. První houslista přispěchal na pódium, uklonil se, nechal orchestr naladit a ke všeobecnému gaudiu si to v rozrušení namířil na své místo. Teprve tehdy zjistil, že už mu na jeho židli sedí sám dirigent. Zkoprnělému koncertnímu se dostalo ponaučení: "Nepřeju jim nic zlýho, ale choděj příště včas, jinak jim nezbude, než si koupit taktovku!"Asi 350 kilometrů severně od západoaustralské metropole Perth se rozkládá písečná krajina hustě posetá stojícími úzkými a špičatými kameny. Ve zlátnoucím pozdním odpoledni překračuji prodlužující se stíny "pinacles". Vzduch je horký jako v letním Jeruzalémě a já se proplétám mezi těmi kamennými náhrobky dávných časů. Z pocitu, že jsem se ocitl na starém a opuštěném bejt olam, mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta. Tmavnoucí, až do ruda se zbarvující krajinou, vyhrává autorádio vídeňské valčíky. Cestou zpět se marně snažím naladit něco jiného. Jižní kříž nad námi se náhle rozblikal. Letadlo, mířící na západ - možná do Dublinu, do Londýna. Nebo do Prahy....

Tehi nišmato crura bicror hachajim! Nechť je jeho duše zapsána do svazku živých!

Michal Foršt
foto: rodinný archiv Rosenů