Také jeden izraelský Žid
Reakce na úvodník Maskilu č. 7, text Meira Kahaneho, který pro zveřejnění vybral, přeložil a komentářem opatřil Jakub Šváb. 

Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem ve vašem věstníku našel text od Meira Kahaneho, a to ještě na první stránce. Když jsem nahlas vyjádřil svůj údiv, bylo mi řečeno, že tento text “je ale dobrý” a že je vydán s komentářem. Po přečtení se mi však zdá, že hlavní problém je právě v komentáři. Vždyť já Kahaneho výkřiky znám a publikovaný text byl jen klasickým příkladem jeho demagogických a směšně jednostranných propagačních materiálů. Samozřejmě, že bych mohl text dále komentovat, ale považuji to za zbytečné. Kdo Kahaneho zná, ví co může při čtení jeho textů očekávat. Je zbytečné pouštět se do boje s větrnými mlýny. 
Ale to, že se člen redakce Maskilu rozhodl publikovat Kahaneho článek a dodal k němu takový komentář, to už je jiná věc. Moc jsem se rozčílil. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude pokusit se podat čtenářům (a možná i panu Švábovi) více informací o Kahanem. Takže můj komentář je vlastně komentářem komentáře pana Švába, nikoliv textu samotného. “Nikdy si nedával pozor na jazyk, vždy říkal až příliš nahlas to, o čem se ostatní báli hovořit”, píše Šváb. To, že si Kahane nedával pozor na jazyk, je víc než jisté. Švábova věta je jasnou parafrází Kahaneho oblíbeného výroku. Je opravdu zajímavé, že právě ji si vybral k charakterizování Kahaneho proslovů. Nejlepším způsobem, jak správnost tohoto komentáře posoudit, je konfrontovat čtenáře s jedním z Kahaneho mnohých projevů: “Arabové jsou rakovina, rakovina, rakovina v našem středu…Říkám jen to, co si každý z vás hluboko v srdci myslí. Existuje pouze jediné řešení a žádné jiné, žádné částečné řešení: Arabové ven! Ven! Neptejte se mně, jak to zařídit…Dejte mi na dva měsíce funkci ministra obrany a neuvidíte tu jediného švába!” 
(Howard M. Sachar, A History of Israel, New York, 1996, str. 928-929)Osobně nemám strach z toho, že bych měl málo příležitostí takové věci říct. Bát se začínám ve chvíli, kdy takové věci slyším. Jsem zděšen a šokován, že si někdo dovolí vyjádřit takové myšlenky. A jsem přesvědčen, že drtivá většina Izraelců (a doufám, že totéž platí i pro Čechy) nemluví podobným stylem ne proto, že by pečlivě vážili co mohou a co nemohou říci, ale prostě proto, že jsou civilizovanými a demokraticky smýšlejícími lidmi, kterým se hnusí rasismus a násilí. Věřím, že pro většinu lidí je noční můrou představa, že by jejich přátelé, sousedé a spoluobčané podporovali názory tohoto druhu (a nezáleží na tom, jestli předmětem nenávisti jsou Arabové, Židé nebo jakákoliv jiná národnostní, etnická nebo náboženská skupina). Tolik k záležitosti Kahaneho jazyka. 
Pan Šváb nás rovněž informuje, že Kahane byl za své aktivity mnohokrát uvězněn. Zaprvé je třeba říct, že byl skutečně mnohokrát zatčen, ale uvězněn pouze jednou. Zadruhé by pro čtenáře, kteří si chtějí udělat svůj názor na pana Kahaneho, mohlo být zajímavé prozkoumat důvody jeho zatčení. Jak říká komentář, založil Kahane koncem 60. let v New Yorku JDL (poté, co byl propuštěn z rabínské služby). Různé aktivity této organizace, známé svými agresivními metodami, vedly k několika zatčením ze strany amerických autorit. V roce 1971 bylo vedeno vyšetřování z důvodu plánování násilného činu, jehož výsledkem mělo být obžalování Kahaneho před federálním soudem. Kahane se v tu chvíli moudře rozhodl, že nadešel správný čas odejít do Izraele. Ačkoliv věděl, že jeho rodná země je známá obrovskou svobodou projevu, kterou zaručuje svým občanům, byl si rovněž vědom, že to je také země, která tvrdě postihuje odpůrce demokracie (alespoň na půdě Spojených států). Od založení strany KACH v roce 1974 byl Kahane opakovaně zatýkán za násilné pochody do měst na Západním břehu Jordánu a do uprchlických táborů. A jednou byl odsouzen k devíti měsícům vězení za napadení obyvatel uprchlického tábora, kteří se pokoušeli zorganizovat demonstraci. Docela slušná bilance na bývalého rabína, že?
Doufám, že pana Švába neurazí, když se pokusím k historii diskutovaného hnutí přidat něco z vlastních vzpomínek. Jako chlapec vyrůstající na sídlišti v Severním Jeruzalémě jsem měl příležitost být svědkem menších demonstrací, které KACH pořádal v našem malém nákupním středisku. Jeho aktivisté při nich vykřikovali “MAVET LA-ARAVIM” (smrt Arabům) a mlátili Araby, kteří měli tu smůlu, že šli kolem (a vždycky se nějací našli, protože naše sídliště stálo hned vedle velké arabské vesnice). Pamatuji si také, jak ten samý KACH dělal o letních prázdninách nábor mezi znuděnými –náctiletými a posílal je házet kameny na sousední arabské domy. Vzpomínám si jak tyto děti obcházely dům od domu a prosily o peníze na fond, který KACH založil a který se snažil dosáhnout propuštění členů “Židovského odporu” (extremistické skupiny, převážně z řad osadníků, která kupovala zbraně a munici a plánovala slavné a statečné útoky na Araby – tak slavné a statečné jako byl například jejich plán odpálit bazukou raketu do autobusu plného pasažérů ze Západního břehu anebo vyhodit do vzduchu mešitu Al-Aksa v Jeruzalémě během páteční odpolední modlitby). Vzpomínám si, jak se arabská rodina, která žila dva bloky od nás, musela odstěhovat poté, co byly dvakrát vypáleny dveře jejich bytu. A jak dva arabští studenti, kteří byli tak bláhoví, že ignorovali stálé obtěžování ze strany chuligánů z KACHU, opustili čtvrť poté, co lehl popelem celý jejich byt.Šváb dále mluví o programu vyhnání, který Kahane propagoval jako o “…po výrocích Zemana tak populární myšlence vysídlení Arabů z Judeje a Samaří”. Nemám přesné statistiky o popularitě zmíněné koncepce (vy ano, pane Švábe?), ale snad několik dalších detailů k této otázce poskytne opět čtenářům možnost, aby sami posoudili realizovatelnost tohoto pogromu-programu a jeho případné následky. Na rozdíl od řešení blízkovýchodního konfliktu, které navrhoval milý premiér Zeman, program propagovaný stranou KACH počítal s vyhnáním jak izraelských Arabů, tak Palestinců. To by dnes znamenalo tři miliony lidí. Jelikož není možné počítat s tím, že by se podobná věc uskutečnila za klidné spolupráce a podpory dotyčných arabských občanů a obyvatel (a zapomeňme třeba na chvíli na stovky milionů Arabů v sousedních státech), mluvíme zde o násilné akci obrovského rozsahu. Pro takové násilí, užité proti civilistům jako prostředek změny politické situace (nebo, jak se někteří hlupáci odvažují věřit, řešení politického problému), se užívá velmi specifický a jednoznačný název – objevil se v posledních fázích Francouzské revoluce a stal se běžně užívaným. Říká se tomu teror.Dalším zajímavým bodem je způsob, jakým Šváb popisuje okolnosti kolem vyloučení KACHu z voleb: “…stal v některých kruzích tak populárním, že strana byla v roce 1988, těsně před volbami, zakázána”.

 Opět nám detailní a přesné informace poskytnou jiný obrázek. KACH se poprvé zúčastnil voleb v roce 1981, kdy se mu nepodařilo získat dostatečný počet hlasů pro získání křesla v parlamentu. Před volbami v roce 1984 zakázala Ústření volební komise Knesetu účast KACHu ve volbách, ale Nejvyšší soud tento výnos zrušil, neboť pro něj nenašel právní zdůvodnění. KACH dostal 26.000 hlasů a Kahane se stal členem parlamentu. Politický systém byl šokován a alarmován tak nebezpečným precedentem a roku 1985 byl přijat zákon, který diskvalifikuje z účasti ve volbách jakoukoliv stranu, která “vybízí k rasismu”.Bylo to tedy v roce 1985 a ne 1988, kdy byla KACHu znemožněna cesta do parlamentu. A navíc to nebylo kvůli jeho vzrůstající popularitě. Je více než zřejmé, že iniciativa, jejímž výsledkem zmíněný zákon byl, byla způsobena vstupem KACHu do Knesetu. Navíc toto opatření nezakázalo specificky KACH, mělo obecně zamezit tomu, aby rasistická politická hnutí získávala pozice v parlamentu. Pokud by KACH změnil svůj program a projev a eliminoval z nich rasistické prvky, neexistovala by žádná možnost vyloučit jej z demokratických institucí. Mimochodem, osobně se domnívám, že podobné ustanovení je symbolem národa bojujícího za zachování demokracie tváří v tvář národnostní a etnické různorodosti. A jsem si jist, že mnozí Židé a jiné národnostní menšiny v Evropě si volně vydechnou, až budou podobné zákony přijaty v jejich zemích. Zeptejte se Židů i Arabů, žijících ve Francii, jak jim bylo, když byly oznámeny výsledky prvního kola prezidentských voleb. Důležitá je také skutečnost, že hnutí KACH nebylo postaveno mimo zákon – alespoň ne v roce 1988. Mohlo dále existovat, ale mimo Kneset.
Ještě dále Šváb tvrdí, že strana KACH “tou dobou byla hned po Likudu a Straně práce třetí nejsilnější v Izraeli”. Toto není nedorozumění nebo záležitost odlišných pohledů. To je jasně a jednoduše chyba. Doufám, že se jí pan Šváb dopustil neúmyslně a v důsledku nedostatku spolehlivých informací. Nedokážu si představit žádný seriózní zdroj, který by uvedl takový nesmyl. Nicméně jsem stejné tvrzení našel na webové stránce JDL, která obsahuje Kahaneho pseudepigrafy. I další informace v komentáři pana Švába připomínají tuto stránku. Jestli byla skutečně zdrojem informací pro Švábův komentář, doufám že je zřejmé, že ze strany autorů původního textu se nejednalo o neúmyslný omyl. Jde o jasnou a promyšlenou desinformaci (někteří lidé by takovou věc nazvali “lež”), která měla posloužit cílům strany a zmást ty, kteří jsou dost lehkomyslní, aby na podobné kousky naletěli. Myslím, že by čtenáře Maskilu možná potěšilo (určitě by to potěšilo mě), kdyby byl pan Šváb tak laskav a jednoduše uvedl, z jakého zdroje čerpal své informace. Ke konci 
svého komentáře mluví Šváb o tom, že je důležité “…si připomínat své myslitele” v těchto těžkých dobách, jimiž Izrael prochází. Jelikož byl Šváb tak laskav, že věnoval vzpomínku takovému mysliteli, dovolil bych si s jeho svolením připomenout některé události, které byly tímto velikánem ducha inspirovány:Během volební 
kampaně v roce 1984 byl Šimon Peres, poslanec za Stranu práce, fyzicky napaden aktivisty KACHu během svého veřejného vystoupení v Tiberias. Musel být odveden pod policejní ochranou. Amnon Rubinstein ze strany Šinuj byl hrozbou podobného útoku donucen ukrýt se v sídle své strany v Petach Tikva.
Listopad 1992 – čtyři –náctiletí členové skupiny Kahane-Chaj (odnože hnutí KACH, založené a vedené Kahaneho nejmladším synem Binjaminem) vhodili granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě. Majitel byl zabit, 10 arabských zákazníků zraněno.Únor 1994 – Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař žijící v osadě Kirjat Arba, nadšený příznivec KACHu, vstoupil do mešity Ibrahimi v Hebronu. Ozbrojen samopalem vešel do modlitebny, která byla plná věřících, neboť byl pátek ráno. Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřelil několik set nábojů. Zavražděno bylo 29 lidí, 100 jich bylo zraněno. Sám Goldstein byl ubit k smrti. Pozdější vyšetřování prokázalo, že jeho názory a chování se radikalizovaly po dohodách z Oslo (září 1993). Nejednou prohlásil, že “Židé a Arabové nemohou žít pohromadě”. A pátečního únorového rána se připojil k dlouhé řadě teroristů obou národností, kteří se toto tvrzení snažili dokázat. Vyšetřovací komise doporučila postavit KACH a Kahane-Chaj mimo zákon. Kneset přijal tento návrh valnou většinou a obě hnutí byla zakázána. Listopad 1995 – Jigal Amir, “jeden izraelský Žid”, zastřelil během mírového mítinku ministerského předsedu Rabina. Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACHu a Kahane-Chaj.Ve světle 
významné role, kterou Meir Kahane sehrál v historii politického násilí a rasistické agrese v Izraeli, shledávám velmi podivným fakt, že si liberální židovská organizace – v zemi, která rovněž má svou zkušenost s politickým násilím, v komunitě, která se musí neustále zabývat rasovou nesnášenlivostí – vybere slova takového muže, aby jimi ozdobila titulní stranu svého časopisu. A zdá se mi ještě podivnější, že ze všech liberálních Židů, kteří tento časopis čtou, musí jediný komentář vzejít od “jednoho izraelského Žida”.

Ziv Semadar
Přeložila Kateřina Jelínková