Home  
Krátce
Židovský Rok
Rabi Hoffberg Končí 
Zatím Zůstávám
Pytel Plný Papírků
Zachovat Status Quo
Cikáni
Chasidské Příběhy 
Mír Je Možný

Pytel Plný Papírků

Spisovatelce Kateřině Sidonové je letos osmatřicet let. Dosud vydala dvě knihy „Syn stromu a jiné pohádky“ (2001) a „Jsem Kateřina“ (2002), obě v nakladatelství Mladá Fronta. Překládá z angličtiny, v jejím překladu vyšla letos v Mladé Frontě kniha Sue Townsendové „Veřejná zpověď ženy ve středních letech“. Angličtina ji živí  vytváří počítačové programy pro výuku tohoto jazyka. Má tři děti. Je prvorozenou dcerou spisovatele, dramatika a zemského rabína Karola Sidona.


Jak si při třech dětech organizuješ práci, abys vůbec byla schopna něco dělat? 
Kdy píšeš? Moje děti už jsou všechny ve školním věku – první, druhá a třetí třída – takže já to dělám tak, že je ráno vypravím do školy, dám si v koupelně kafe a vykouřím k snídani několik cigaret a pak si sednu k počítači. Asi tak do půl jedné dělám práci takříkajíc za peníze. Když se děti vrátí, začnu fungovat jako maminka, ale musím při tom odpoledne pracovat. Teprve večer, kolem desáté hodiny, se dostanu ke psaní. Fakt je, že to, že většina mých textů sestává z takových krátkých ucelených úseků, je určitě do jisté míry způsobeno právě tím, že mám vždycky jenom hodinu, dvě souvislého času. Víc to nejde, protože ráno zase musím brzy vstávat. Někdy si muž děti na celý den někam vezme, ale to je málokdy, budu si muset zařídit, aby to bylo mnohem častěji a třeba na celý víkend, protože cítím, že to kvůli psaní potřebuji. 

Poslední třetina autobiografické knihy „Jsem Kateřina“ líčí situaci „ženy v pasti“ v pasti trojnásobného mateřství a s tím související nikdy nekončící práce, osamění a nedostatku času na sebe. Dotyčná pak trpí všemožnými depresemi, trápí se, vyvádí a z bezmoci někdy nechtěně křivdí a ubližuje svému okolí. Co s tím? Dá se tohle období vůbec prožít nějak jinak? 
Nevím, připadá mi, že některé ženy jsou celkem schopny tak úplně nepřerušit svůj normální život. Nedělají si takovou hlavu s tím, jestli je dítě včas nakrmené, jestli si jde po obědě lehnout… Já jsem se bohužel snažila všechny tyhle režimové záležitosti přesně dodržet a nakonec z toho často byl jen zbytečný stres. Dneska už je dost vymožeností, které matce dovolují pohybovat se prakticky kdekoli. Nakonec ale asi nejvíc záleží na povaze té ženy a taky samozřejmě na možnostech a ochotě partnera podílet se na tom všem. Můj muž dělá muziku a spoustu času trávil v téhle době nejen v práci, ale taky se svou kapelou. Mě hrozně deptalo, že on si dělá něco, co ho baví a kde se realizuje a já na nic podobného nemám nárok. Tenhle pocit nespravedlnosti je ve mně do dneška.

Opravdu s tím nejde nic udělat? Nakolik tě oslovují různá feministická hnutí?
Feminismus jde úplně mimo mne a pokud jsem četla některá díla takto zaměřených autorek, vůbec nic mi to neříká. Ale na druhou stranu musím říct, že feminismu a podobných hnutí asi zapotřebí je. Spousta žen žije ještě pořád v naprosto nepředstavitelných poměrech a přitom si samy ani neuvědomují, jak špatně na tom jsou a že mají nějaká práva. A jinak, aby se s tím dalo něco dělat, tak ten chlap musí prostě chtít. Člověk dělá tu chybu, že toho na sebe bere víc a víc a dokud je to jen trochu možné, tak se tváří, že je všechno v nejlepším pořádku. Dokonce je na sebe hrdej, jak to všechno zvládá – až najednou zjistí, že to není pravda, že je toho moc a že už to takhle dál nejde. 

Otec je spisovatel, mělo to vliv na tvé vlastní rozhodnutí psát?

To určitě ano. Odjakživa se mi hrozně líbilo, jak byl vždycky zavřenej ve svým pokoji a všude kolem něj samé papíry a všude kouř… Už asi v pěti letech jsem se naučila psát hůlkovým písmem, pak v jedenácti inspirována nějakou dětskou knížkou o pirátech jsem sepsala knihu, která se jmenovala „První a poslední plavba na Hispaniole“. V pubertě jsem začala psát takový krátký romantický povídky a tak to pokračovalo dál. Pořád jsem se snažila a snažila a moc mi to nešlo. Obdiv k tatínkovi v tom určitě byl. Když se táta vystěhoval do Německa, potřebovala jsem se z toho vypsat a dostat to ven, napsala jsem pro něj takový románek – jmenoval se „Zmrzlinový pohár“ a dala jsem mu ho k narozeninám. To mi bylo osmnáct a od té doby už jsem psát nepřestala. Jakmile jsem delší dobu nic nenapsala, začínala jsem si připadat jako takový pytel plný papírků, které ze sebe potřebuji vyndat.
Vliv na mě ale měla i máma a její práce - byla učitelkou angličtiny. Obojí se mi líbilo a obojí jsem chtěla umět.

Líbily se ti otcovy knihy?
Poprvé jsem sáhla po otcově knize ještě jako malá. Jednou jsem byla nemocná a tajně jsem si ji vzala v rodičovské knihovně z přihrádky s knihami pro dospělé. Bohužel to byla ta v pořadí druhá z jeho prvních dvou - „Sen o mně“. Je o dost těžší než „Sen o mém otci“ a navíc v ní řeší svůj vztah s mojí mámou. Přečetla jsem si pár vět a vůbec mi nedávaly smysl, trvalo mi dlouho než jsem ji dočetla a trochu mě to šokovalo. Pak mi táta sám dal přečíst „Sen o mém otci“ a ta se mi líbila. Později jsem zkusila číst „Boží osten“, který jsem dodnes nedočetla. Tenkrát mě popouzely takové věci, jako že tam píše o někom, kdo jede do Anglie a přitom tam sám v životě nebyl. Naopak „Evangelium podle Josefa Flavia“ jsem přečetla ve správnou chvíli, v době, kdy jsem se o tyhle věci začala zajímat a už jsem je dokázala vstřebat, takže se mi líbilo.


Jaký byl tvůj otec jako tatínek?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se narodila jako prvorozená a takříkajíc „slízla všechnu smetanu“. Myslím, že pak už nikdy neměl s žádným svým dítětem takovou trpělivost. Tenkrát to byl krásnej mladej tatínek, kterej se mi nesmírně věnoval. Bývali jsme spolu doma, máma chodila do práce a on doma psal. Každý večer mi vyprávěl pohádky, všechno mi vysvětloval a trvalo to dokonce i potom, co se naši rozvedli. Chodili jsme spolu, povídali si a on ochotně odpovídal na všechny moje otázky. Vyprávěl mi o dějinách, a vždycky k tomu podotýkal, co ve škole říct můžu a co ne. Mluvil se mnou dokonce i o tom, o čem sám právě přemýšlel. Bylo to úžasný a já na něj byla strašně fixovaná.Když se naši rozvedli, tak jsem ho asi rok neviděla, ale pak to všechno zase rychle naskočilo a já za ním mohla kdykoli a s čímkoli přijít. Bral mě mezi své známé, i do synagogy, když tam začal chodit a pořád to bylo moc hezký. Hodně jsem z něj načerpala. On má hlavu doslova nabitou informacemi a má to v ní dobře srovnané. Však jsem ho taky tehdy brala skoro jako bibli. Co řekl, to byla pravda a basta. Když pak odjel do Německa, bylo to pro mě strašně těžké období.

Pořád tenhle intenzivní vztah trvá?
Bohužel ne, poté co se vrátil a stal se rabínem a poté, co já jsem se vdala, nějak se to narušilo. Ta intenzita zmizela. Mám dojem, že mě jakoby předal jinému muži – mému manželovi. Teprve teď mi došlo, že on je vlastně uzavřený člověk. Až tak, že je teď hrozně těžké k němu proniknout blíž. Ta někdejší vřelost je pryč. Dneska se vidíme jednou za půl roku, sedíme spolu dvě hodiny u kafe, já vylíčím, co je všechno nového a vlastně je to jen taková audience, což je strašná škoda. Najednou to není přirozený a určitě je to mimo jiné tím, že já nemám židovskou víru, zatímco on je rabín.

Myslíš, že to na to má takový vliv?
Rozhodně je to problém. Já mám dojem, že on má dnes svoji rodinu mezi Židy a já do ní nepatřím. On už patří víc jim než mně, a mě mrzí, že se to projevuje i ve vztahu k mým dětem. Neexistuje, že bychom spolu někam společně vyjeli a normálně trávili čas v přirozené situaci. Děti ho mají rády, ale je to pro ně téměř cizí pán.

Tebe židovství jako náboženství neláká? Zajímáš se o něj?

Teď už příliš ne, ale než jsem se vdala, zajímala jsem se o judaismus velmi.Ačkoli jsem byla vychovaná v tom, že první je hmota, hrozně jsem chtěla něčemu věřit a v určitém období jsem se to „něco“ snažila najít v židovské víře. Ale vzala jsem to za špatný konec – zajímala mě hlavně mystika a přes ni jsem si chtěla najít cestu. Pokoušela jsem se číst kabalu a podobně…, což byl samozřejmě nesmysl. Měla jsem to vzít pěkně popořádku.Každopádně dneska věřící nejsem, určující je pro mě život v souladu s vlastním svědomím a nechci se nechat omezovat jednou konkrétní vírou. V tomto duchu taky vychovávám svoje děti. Nechci za ně nic předjímat a určovat jim směr, ať se jednou rozhodnou sami. Pokud se o tom bavíme, neříkám jim, že Bůh není, to ne - naopak. Ale říkám,že nevíme, kde je, jaký je a jestli se o nás vůbec zajímá…

Otec byl věřící „odjakživa“, neboli už v době tvého dětství, nebo došel k víře až později?
Náš táta byl původně křesťan a byl to on, kdo mi vyprávěl o Ježíškovi, jaký měl těžký život a že ho mám mít ráda. Potom později, to už s námi ale nebydlel, čím dál víc uvažoval o židovství, učil se hebrejsky a začal chodit do synagogy. Pro mě bylo docela těžké tuhle změnu přijmout - Ježíš už tedy ne… A pak, já jsem vždycky jeho názory považovala spíš za liberální a myslím si, že takové byly. Ještě v době, kdy studoval v Německu nebyl zdaleka tak přísný. Ale jakmile se stal rabínem, najednou byl ortodoxní, což chápu a respektuji, ale určitou bariéru to mezi námi udělalo. Jako bych už nepatřila do sféry jeho nejsilnějších zájmů.
Podle jeho pojetí Židovka nejsem a už nemá čas ani chuť dál mě o víře přesvědčovat. Když se ho dneska na něco z této oblasti zeptám, vlastně už se se mnou o tom vůbec nechce bavit, protože má pocit, že to není moje záležitost a že je zbytečné v tom pokračovat.

První knihou, která ti vyšla, byly pohádky „Syn stromu“. Jsou to opravdu pohádky pro děti, a proč právě pohádky?
První z nich vznikaly skutečně tak, že jsem je vyprávěla svým dětem, ale při psaní těch dalších už jsem na děti moc nemyslela, leda snad v tom, aby všechny dobře dopadly. No, po pravdě musím říct, že zrovna moje děti je příliš nemilujou, ale minimálně jednoho oddaného dětského čtenáře mám. Je to syn mé kamarádky. Přišel mi říct, jak strašně se mu moje pohádky líbí a i kdyby to byl jen on sám, tak to mělo smysl. Kromě toho forma pohádky se mi strašně líbí a vyhovuje mi. Člověk si může pohrát s jazykem a může se i sem tam dopustit nějakého patetického výroku, který by jinde nebyl únosný.

Na čem teď pracuješ?
Pokouším se napsat příběh chlapce z dětského domova. Chtěla bych, aby ta knížka vyprávěla o tom, že každý má naději, bez ohledu na podmínky ze kterých vzešel, stát se takovým člověkem, jakým být chce. Ať už je svět kolem něj jakýkoli.

w Ptala se Irena Dousková
w Foto: Michal Spevák